Tohle školství není pro kluky, říká PISA

Mezinárodní šetření PISA, které ověřuje gramotnost patnáctiletých, vychází každé tři roky a připomíná bonboniéru. Bonbónů různé velkosti a chuti je tu spousta a je na každém, jaký si vybere. Bohužel to obvykle dopadne tak, že všichni narychlo zhltnou nugát (každý má přece rád nugát) a zbytek nechají ladem. Výsledky se obvykle objevují v médiích dva tři dny a shrnují průměrné skóre ve čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti, jak je uvádí průvodní tisková zpráva České školní inspekce. Takže pokaždé řešíme víceméně to samé. Co si myslet o tom, že třeba ve čtenářské gramotnosti máme o tři body víc nebo míň. Letos je to o tři víc - a tak říkáme, že jsme se trochu zlepšili. Jenže upřímně řečeno, nic podstatného z toho neplyne.

Jde o zprůměrovaný výsledek za vybraný vzorek patnáctiletých žáků z celé republiky. Ta opravdu zajímavá čísla a diagramy najdete až tehdy, když se ponoříte o jedno dvě patra níž, kdy se průměrné číslo rozpadne na složky, z nichž ho autoři spočítali. Takže například zjistíte, že v České republice jsou regionální rozdíly mezi výsledky žáků tak obrovské, jako by jednotlivé kraje ležely na jiných kontinentech.

Tentokrát se testování soustředilo na čtenářskou gramotnost včetně schopnosti číst texty na webu a srovnávat informace z více různých internetových zdrojů. Česká republika dosáhla v průměru 490 bodů, ale výsledky Prahy (502 bodů) odpovídají Dánsku nebo Austrálii, zatímco výsledky Ústeckého kraje (439) jsou někde mezi Maltou a Rumunskem. Přes 60 bodů, to je opravdu dramatický rozdíl. Pro srovnání: na konci žebříčku je Bulharsko či Mexiko se 420 body. Jediná pozitivní zpráva je, že obvyklý otloukánek podobných testování, Karlovarský kraj, skončil tentokrát přece jen trochu lépe.

Výsledky po krajích nemusí být zcela reprezentativní, vzorek škol v jednotlivých krajích je malý – ale jednoznačně průkazný je například podíl žáků, jejichž schopnost číst a vnímat texty je na tak elementární úrovni, že jim to komplikuje fungování v práci i osobním životě – jsou na úrovni 1 z 6, přičemž za nutný zaklad se považuje úroveň 2. Na učilištích bez maturity je takových žáků skoro polovina a jejich podíl roste. A pozor, učiliště za to nemohou. Jde o patnáctileté, kteří tam právě teď nastoupili. Přicházejí sem ze základních škol, kde je takových zhruba třetina.

Ale to opravdu překvapivé ukazuje tenhle obrázek. Jednak je z něj patrné, že schopnost vnímat texty se skládá z různých složek - a v českém prostředí na tom nejsme nijak zvlášť dobře ve vnímání samostatných, tedy obvykle delších a tím na čtení komplikovaných textů. Co stojí za pozornost, je srovnání červených a modrých čar. Ano, těmi modrými myslíme deformovaný šestiúhelník ve středu. To jsou výsledky českých chlapců. Všech chlapců - tedy na zmíněných učilištích by ta „svrasklost“ byla ještě výrazně menší. Červené čáry označují čtenářské kompetence dívek. Rozdíl je v některých položkách více než třicetibodový.

Co se z toho dá vyvodit? Vzdělávací systém v současné podobě významně selhává u kluků v oblasti, která je pro další profesní i životní úspěch klíčová. Nedejme se oklamat digitalizací světa. I když méně používáme knihy a tištěné noviny, dovednost přesně číst je naopak stále důležitější: je fakticky rozhodujícím faktorem v budování schopnosti se celoživotně vzdělávat a orientovat se ve stále komplikovanějším světě. A tady se rýsuje problém. V ostatních dvou gramotnostech, matematice a přírodních vědách, totiž nejsou ty rozdíly zdaleka tak dramatické.

Dvě informace jsou ne snad uklidňující, ale dávají jistou naději. Z obrázku je patrné, že tenhle problém mají vlastně všechny vyspělé země. Výsledky českých dívek a českých chlapců se významně neliší od průměru zemí OECD, byť je fakt, že průměr postupně klesá. Tedy je šance, že řešení budeme hledat společně. Můžeme se podívat do národních zpráv jiných zemí, zjistit, kde jsou rozdíly menší a jít se zeptat, jak toho dosáhli.

A druhá pozitivní věc. Za poslední desetiletí (2009–2018) se rozdíl mezi výkonem kluků a holek snížil o 18 bodů. Takže pro zlepšení už české učitelky a učitelé něco dělají a jsou úspěšní. Zaměření na čtenářství a čtenářské dílny, které můžeme pozorovat minimálně v posledních pěti, ale spíše deseti letech, přinášejí výsledky. Tak alespoň něco.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin