Polemika: Matematika nemá být primárně zábavná

Tomáš Feřtek vyzval zastánce (znovu)zavedení povinné státní maturitní zkoušky z matematiky k zodpovězení tří otázek. Pochybnosti má o třech „dopadech“ tohoto kroku: zda a hlavně jak povinná matematika zlepší vztah žáků k matematice, jak zlepší matematické znalosti absolventů středních škol - a konečně jak se vyrovnáme s faktem, že na některých školách (údajně) neodmaturuje nikdo.

Otázky jsou to legitimní, byť v různých variacích kladené již zhruba 150 let. Nejen diskuse a spory kolem nich jsou součástí výuky dějin pedagogiky na učitelských fakultách -  ale také odpovědi, které se zase tolik neliší (viz Skalková v Pedagogice r. 2000 Maturita – dlouhodobý problém a aktuální výzva nebo v současnosti Janiš ml. v Pedagogické orientaci v r. 2016 Státní maturita jako „mlátička“ a jak se k ní dostat). Pokusím se na této ploše nutně zkratkovitě odpovědět.

Za prvé, zlepšování vztahu žáků k matematice není funkcí (nejen maturitní) zkoušky. Vychází se z nedoloženého předpokladu, že co nemáte v oblibě, v tom nemůžete dosáhnout dobrých výsledků. Asi jako bychom tvrdili, že dítě, které si má pořádně uklidit pokoj, toho nedosáhne, dokud si tuto činnost neoblíbí. Na tvrdších datech: v šetření PISA 2012 má nejvyšší index vnitřní motivace žáků Mexiko a jeden z nejhorších Japonsko a Korea. Naprosto excelentní výsledky mají přitom žáci z těchto dvou zemí, kde k matematice mají odpor, a slabých výsledků naopak dosahují žáci ze země s vysokou oblibou.

Není to náhodou tak, že výborné výsledky předpokládají úsilí, ano i dril a doučování, jež vedou k malé oblibě takového předmětu, ale současně k dobrým výsledkům? Nechávám stranou rozdíl mezi odpověďmi českých žáků, když reagují na obecnou otázku po oblibě matematiky, a když se mají vyjádřit k oblibě či preferenci jednotlivých typů matematických aktivit. Některé z nich jsou u nich evidentně ve vysoké oblibě a jiné nesnášejí. To by zasloužilo detailnější analýzu místo paušálního lamentování nad odporem k matematice. Tedy: matematika (ale i jiné předměty) nemá být primárně zábavná, což samozřejmě neznamená, že má být nudná a odrazující.

Za druhé, povinná maturita (stejně jako jakékoli jiné high stake zkoušky, tedy ty, na nichž závisí něco významného v další dráze žáka) určitě donutí studenty, aby se tomu, co je trochu náročnější, nevyhýbali. Když se vyhnout nemohou, pak se prostě chtě nechtě začnou intenzivněji připravovat. Celé generace znají šprtání Bělouna před přijímačkami na střední školu a nezdá se, že by to nějak uškodilo jejich vzdělanosti nebo mělo negativní dopad na jejich osobnost, spíše naopak.

Onoho „teaching to test“ (vyučovat to, co se testuje) se není třeba děsit. Kromě karikované cimrmanovské verze (učí se jen to, co se bude zkoušet – a to je špatně) má i svou pozitivní verzi: učit se, co bude v testech, přece nikdy neznamená vyučovat nebo si osvojit čistě bezesmyslnou dílčí operaci. Závažnou otázkou je samozřejmě obsah zkoušky, tedy vyvážený mix uzavřených otázek a výpočtů, dovedností doložit porozumění matematickým pojmům a dovednosti řešit problémové úlohy. Nepopírám, že s přípravou „aplikačních“ či „transferových“ úloh to není jednoduché, ale to ještě neznamená, že z testů vyřadíme onu „gramatiku“ matematického jazyka a myšlení, kterou jsou třeba základní vzorečky jako předpoklady zvládnutí úloh vyššího řádu.

Za třetí, co s tím, že propadovost bude hrozivě vysoká. Již východisko tohoto tvrzení je chybné. Experti a média ignorují skutečnost, že zatím z volitelné matematiky nepropadala čtvrtina, ale něco mezi 10 – 14 procenty studentů (tj. po druhém, opravném termínu). Čtvrtina jich vloni neuspěla v prvním termínu. Teprve rozdíl mezi oběma čísly stojí za rozbor: představuje těch deset i více procent maturantů, kteří nakonec uspěli, studenty, kteří to trochu vypustili (je ještě druhý termín), nebo se jen neumějí připravit na více předmětů současně, nebo to je dokonce součástí jejich vědomé strategie (rozložit si zátěž)? Nevíme. Ale určitě na to 85 – 90 procent z nich má. Už teď.

Katastrofickou vizi („nikdo neodmaturuje“) považuji spíše za výraz autorovy scenáristické licence. Předpokládá, že se vůbec nic za čtyři roky neudělá, nezmění, nikdo na nic nezareaguje atd. Podobně nedoložené je tvrzení o desítkách tisíc „absolventů“ odborných škol bez maturity i výučního listu. Ach ta nesnesitelná lehkost neodpovědných tvrzení…

Autore je profesorem na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy