Nová klimatická zpráva OSN je vzkazem pro kapitána Titaniku

Václav Klaus opakovaně prohlašuje, že ohřátí planety o nějaký ten stupeň Celsia není podstatné, že se na Zemi rozhodně neupečeme. Jednou se dokonce zaštítil pozoruhodným argumentem: rozdíl mezi aktuální teplotou v Česku a ve Spojených státech, kam přiletěl na návštěvu, je o mnoho stupňů větší než celé „údajné“ globální oteplování. Nic dramatického se tak ani v budoucnu nemůže stát.

Že je to nesmysl, víme už celá desetiletí, přesto o překvapení v detailech stále není nouze. Nejnovější přináší čerstvě vydaná zpráva klimatického panelu OSN: ukazuje, že oteplení o pouhého půl stupně Celsia znamená zásadní - jak by řekl Václav Klaus „kruciální“ - rozdíl v tom, v jakém světě budou žít naši potomci a s jakými problémy se budou potýkat.

Až do pařížské klimatické konference v roce 2015 se za hranici, kdy se klimatické změny stanou nebezpečnými, všeobecně označovalo ohřátí planety o více než dva stupně Celsia do roku 2100. V Paříži však byly slyšet malé ostrovní státy, jež takové oteplení ohrožuje kvůli stoupající hladině moří. Jejich revolta získala širší podporu a cíl se zpřísnil: lidstvo musí usilovat o to, aby se planeta neoteplila o více než 1,5 ˚C. A jelikož oproti předindustriální éře teplota vzrostla o necelý jeden stupeň, zbývá už jen malá rezerva.

Nejnovější zpráva klimatického panelu IPCC shrnuje, za jakých podmínek lze tento přísnější cíl dodržet. Zároveň z ní vyplynula překvapivá věc, v níž dříve neměli příliš jasno ani klimatologové – jak obrovský rozdíl onoho půl stupně teploty vlastně znamená.

Jestliže se podaří přísnější cíl dodržet a planeta se neohřeje o více než 1,5 ˚C, budou sucha v globálním měřítku ohrožovat o polovinu méně lidí. Méně obyvatel zaostalejších zemí bude strádat hlady, stovky milionů dostanou šanci vyhnout se chudobě. Otázkou existence jako biologického druhu je dodržení cíle pro korály: oteplení o dva stupně znamená zánik 99% korálů, zatímco 1,5 stupně dává ještě deseti až třiceti procentům korálů šanci na přežití. Šelfové ledovce kolem Antarktidy a Grónska jsou při dvoustupňovém oteplení nestabilní, jedenapůlstupňové ohřátí by přečkat mohly. Menší bude úhyn užitečného hmyzu, například opylovačů, ale také ryb a dalších organismů. A tak by se dalo pokračovat.

Lidstvo tedy volí mezi velkými nepříjemnostmi a katastrofou, zároveň zpráva ukazuje, že vybrat si první možnost bude nesmírně těžké. Fyzikální zákony jsou neúprosné: do roku 2030 musí zatím neustále rostoucí celosvětové emise skleníkových plynů klesnout o 45% oproti roku 2010. Znamená to přebudování energetiky, dopravy, zemědělství, jiný způsob péče o krajinu, konec plýtvání energií; neexistuje snad druh lidské činnosti, kterého by se potřebné změny netýkaly. Do poloviny století pak musí být emise v konečném součtu nulové. Jinými slovy: vše, co zhruba v té době a v následujících dekádách do atmosféry každoročně vypustíme, musí z ní příroda nebo lidská činnost zase odčerpat.

Zpráva IPCC předkládá čtyři scénáře budoucího vývoje světa, z nichž ve světle dosavadních zkušeností vypadají realisticky jen dva. V obou hraje masivní roli nejen snižování emisí, ale také zmíněné odčerpávání skleníkových plynů z ovzduší pomocí technologií (na obrázku vyznačeno žlutou barvou). V podstatě jde v těchto scénářích o to, že musíme vysadit plodiny, které do sebe během růstu navážou oxid uhličitý, a pak jej zase z těchto rostlin odebrat. Lze je třeba spálit jako biomasu (a vyrobit z nich elektřinu), skleníkový plyn při tom zachytit a uložit jej do podzemních rezervoárů.

Pěstování vhodných rostlin – může jít o vrby, různé druhy trav nebo i kukuřici pro výrobu biolihu – by však vyžadovalo obrovské plochy; některé odhady hovoří o výměře přesahující rozlohu Indie. Kde lidstvo vezme tolik půdy, kdo zaplatí zavedení drahé a zatím nevyzkoušené technologie v celoplanetárním měřítku, kdo přesvědčí veřejnost, že je to nutné, zůstává velkou neznámou.

Ocitáme se tak v roli pasažérů Titaniku blížícího se k ledovci. Srážce jde sice ještě zabránit, ale vyžaduje to přebudování strojovny. Nové motory, kormidlo i lodní šrouby schopné tak radikální změny kurzu sice existují, zatím však ve zkušebním provozu pohánějí jen malé rybářské čluny, rozhodně ne obří parník pro tisíce lidí. Jakou šanci má jeho posádka, zvlášť když velkou část pasažérů zajímá hlavně rychlost plavby?

Více o nejnovější zprávě IPCC a o technologiích pro odčerpávání uhlíku z atmosféry najdete v chystaném Respektu 42/2018, který vyjde 15. října.