Mileniálové nejsou líní, ale pracují jen z povinnosti

Dát do titulku slovo mileniál znamená záruku, že si ho přečte hodně lidí, protože jediné, co příslušníky téhle narcistní generace opravdu zajímá, jsou oni sami – jak praví jedna z mnoha narážek. Ve vtipech a nadávkách na lidi narozené v rozmezí let 1980 a 1995 by se dalo pokračovat: jsou ubrečení, jediné, co umějí, je vysedávat na Facebooku a předávkovávat se seriály. A také jsou líní.

Globální pracovní agenturu Manpower zaujala poslední teze, tedy že se mileniálům nebo také generaci Y nechce pracovat. Společnost provedla rozsáhlý mezinárodní průzkum a zjistila, že to není úplně pravda. Dnešní dvacátníci a třicátníci podle Manpoweru pracovat chtějí, jen si práci představují jinak než jejich rodiče.

„Mileniálové jsou jako lochneská příšera. Mluví se o nich všude, ale ve skutečnosti toho o nich víme velmi málo,“ říká šéfka české pobočky pracovní agentury Manpower Jaroslava Rezlerová.  Průzkum provedli mezi 19 tisíci mladými pracujícími lidmi ve 25 zemích a některá zjištění jsou překvapivá.

Pracovat i v důchodu

Třeba to, že více než polovina dotázaných mileniálů očekává, že budou pracovat ještě v době, kdy jim bude 65 let, tedy v důchodovém věku. Dvacet sedm procent z nich si myslí, že bude pracovat i v sedmdesáti. Největší „stachanovci“ jsou v tomto ohledu Japonci – 37 procent zdejších mladých se domnívá, že budou pracovat až do smrti.

Pověst lenochů vyvrací také další zjištění. Mileniálové podle svých slov pracují v 73 procentech případů více než 40 hodin týdně, čtvrtina dokonce více než 50 hodin. Nejpracovitější z dotazovaných národů jsou Indové, nejméně Australané. 26 procent respondentů má více než jedno zaměstnání.

84 procent z dotázaných mileniálů ovšem plánuje, že si během kariéry udělají delší pauzu. Předchozí generace X uvažovala jinak. Autoři průzkumu Manpower mluví o tom, že mýtus/obraz šplhání na kariérní žebřík střídá nový obraz – střídavých kariérních vln. Mileniál projde jedním zaměstnáním, opustí ho, dá si pauzu, odjede na cestu do Indie nebo stráví rok jako dobrovolník na farmě, pak chytne další vlnu. Ženy se podle výsledků o této pauze chtějí věnovat narození dětí nebo péči o druhé.

Průzkum je jistě třeba brát s rezervou, jakkoli byl zkoumaný vzorek impozantní. Srovnávat mileniály z tak odlišných zemí jako Čína, USA a Bulharsko znamená srovnávat oblasti, jejichž obyvatelé si v posledních dvaceti až třiceti letech prošli různou historickou zkušeností. Třeba ve východoevropském prostoru označení mileniál – a tedy srovnání s vrstevníky ze Západu - sedí spíše na lidi narozené až po přechodu na tržní kapitalismus a nepoznamenané komunismem.

Výzkum také pomíjí desítky procent mladých lidí v jihoevropských zemích, kteří jsou bez práce, žijí s rodiči a mluví se o nich jako o ztracené generaci. Ale i průzkum mezi mileniály v New Yorku provedený městskou agenturou New York City Comptroller zjistil, že vydělávají reálně o 20 procent méně než jejich rodiče, protože vstoupili na pracovní trh v době velké recese (2008–2011). Mají menší mzdy, ačkoli dosáhli mnohem vyššího vzdělání než předchozí generace.

Generace (sebe)prodavačů

Přesto výzkum Manpoweru naznačuje určité směry, kam se pracovní trh ubírá. Začíná být třeba patrné, že důchod, který vymysleli v bismarckovském Prusku, bude v některých oborech přežitým způsobem, jak strávit stáří. Lidé působící v kreativních intelektuálních profesích nevidí důvod práci po dosažení určitého věku opustit. Zároveň ale oslabuje kult neustálé práce – je možné na čas nepracovat, vypnout. Tedy pokud si to člověk může dovolit. Dnešní třicátníci a dvacátníci také ve srovnání se svými rodiči vystřídají za život více zaměstnání a budou při jejich výběru více vybíraví.

Kdo by si chtěl o mileniálech číst více do hloubky, měl by pátrat v knihách a článcích sociologů, esejistů a kulturních kritiků. Provokativní esej o současných mladých napsal před pěti lety William Deresiewicz pro New York Times. Srovnává v ní dnešní mladé těmi s předchozími – s hip-hopery, punkery, beatniky. Předchozí generace podle něho byly mnohem více kritické a rebelující proti společenskému nastavení. Současná generace je podle něho mnohem více konsenzuální, pozitivní, smířlivá.

Vůdčí ideou podle autora dnes není být členem hnutí či společenství, ale mít malou firmu. Ať už se jedná o startup, hudební projekt nebo prodej vlastnoručně vyrobených ponožek. I hudební kapely, píše autor, fungují jako malé firmy - alba si samy vydávají, samy si organizují turné, musejí být efektivní. Deresiewicz přichází s pojmenováním generation sell, generace prodeje. Když už mladí nezakládají firmu nebo projekt, musí prodat aspoň sami sebe, a mnohem víc než kdy dříve. Každý jedinec je dnes svého druhu malá firma, píše Deresiewicz. Hrdinou dnešní doby už není umělec nebo rocker, ale někdo jako Steve Jobs nebo Elon Musk.

Další plasticitu do debaty vnáší ještě jiný průzkum vlivného Gallupova ústavu. Ten se Američanů ve věku 20–34 let ptal, zda jsou ve své práci šťastní. A zjistil, že jen 29 procent prací opravdu žije. To je mnohem méně než u předchozí generace X, kde bere své zaměstnání jako naplňující 32 procent oslovených. 55 procent z mileniálů chodí do práce jen z povinnosti a šestnáct procent je dokonce prací tak znechucených, že jsou pro zaměstnavatele spíše zátěží nežli přínosem.

Trollingem k vyšší mzdě

Gallupova data nejsou nutně v rozporu s výzkumem Manpoweru. Ukazují spíš mladé lidi jako někoho, kdo je při hledání práce náročnější a nespokojí se s každou prací. Pokud s ní není spokojen a nedává do ní „srdce“, opustí ji a najde si jinou. Proto častěji střídá práci. Není to apatická generace, jak je často líčena, spíše má od života vyšší očekávání. Je to rozmazlenost, nebo zdravé sebevědomí?

Tenhle postoj dokonale personifikuje pětadvacetiletá Američanka Talia Jane, která ještě na začátku tohoto roku pracovala pro mobilní aplikaci Eat24, která zajišťuje dodávky jídla. Žila v Bay Area, módní čtvrti San Francisca, kde vznikají startupy budoucnosti a  kde žijí špičky amerického IT byznysu; zkrátka kde se koncentrují peníze.

Nicméně Talia měla pocit, že není součástí toho úžasného příběhu úspěchu, který viděla všude kolem sebe. V drahé čtvrti neměla pomalu ani na nájem. A tak začala na Twitteru psát svému nejvyššímu šéfovi, generálnímu řediteli firmy Yelp, která aplikaci vlastní, co si myslí o životě. Slovy mileniálů: začala ho trollit.

„Prosím, nechte mě vydělávat mzdu, ze které se dá žít. Slibuji, že se pak podívám na všechny vaše vlogy. Jen mi umožněte, abych mohla zaplatit svojí činži,“ musel si na Twitteru číst Jeremy Stoppelman, šéf Yelpu. Anebo třeba: „Nestudovala jsem byznys a finance na vysoké a nevzala jsem tuhle práci, abych zbohatla. Jen nemůžu zapnout své topení a je mi zima.“

Její partyzánské veřejné aktivity a očerňování vyvrcholily otevřeným dopisem, kde se mladá pracovnice vyznává z podmínek, jež dávají firmy mladým zaměstnancům. Následovala výpověď – ale její příběh se virálně šířil. Talia se tak trochu stala hlasem mileniálů, kteří si stěžují na sociálních sítích, když nedostanou přidáno.

Pointa, která ukazuje, jak těžké je tuto generaci charakterizovat, je ovšem následující: možná byla Talia Jane (což je pseudonym) hnána spíš sebestředností než bojem za spravedlnost, ale po jejím nuceném odchodu dostali zaměstnanci Yelp přidáno.