Německému průmyslu docházejí síly. Kam míří příběh hospodářské velmoci?

Na nedávném zasedání dozorčí rady prý tenhle muž křičel jako smyslů zbavený. Po přátelském uvítání v jeho düsseldorfské kanceláři si to vůbec neumíme představit. „Je milé, že jste přišli,“ říká novinářské návštěvě Miguel Ángel López Borrego, generální ředitel společnosti ThyssenKrupp. Na hlasité zasedání, kterému interně ve firmě říkají „velký třesk“, se ho brzy zeptáme. Nejdřív si však shrňme několik zpráv z posledních týdnů. 

Všechny se týkají německých průmyslových podniků, přičemž Lópezův ThyssenKrupp je jedním z těch nejstarších a nejznámějších. Je třeba zdůraznit, že tyto koncerny jsou mnohem víc než jen soukromými firmami: jsou hybateli německých hospodářských dějin. Některé z nich ve světě symbolizují Německo a pro mnoho Němců jsou příslibem trvale rostoucích platů a zajištěné prosperity. Zdá se však, že tento příběh nabírá nepříjemný směr. 

Příběh mocnosti

Koncern Volkswagen oznámil první možné uzavření své továrny v Německu. Společnost Continental zrušila tisíce pracovních míst, nyní plánuje vyčlenit svou divizi automobilových technologií a soustředit se na výrobu pneumatik. Dodavatelé automobilového průmyslu ZF a Bosch ruší tisíce pracovních míst. Německé strojírenské společnosti očekávají, že výroba v letošním roce klesne o osm procent. BASF, největší chemická společnost na světě, zavírá závody v Ludwigshafenu, Frankfurtu nad Mohanem a Knapsacku u Kolína nad Rýnem. 

A pak je tu právě ThyssenKrupp. Pod Lópezovým vedením chce oddělit výrobu oceli a soustředit se na produkci automobilových komponentů, ekologických technologií a průmyslových materiálů. Ocel vyráběná společnostmi Thyssen a Hoesch-Krupp, předchůdci dnešního koncernu, přitom symbolizovala průmyslový a hospodářský vzestup Německa.  

Při vysvětlení současné situace začněme otázkou na šéfa: Proč se chcete zbavit ocelářského byznysu? „Ocel si musí vydělat sama na sebe, jinak bude bránit růstu našich ostatních divizí,“ odpovídá López. Jen za posledních pět let spotřebovala ocelářská divize 3,2 miliardy eur. Proto chce, aby byla nezávislejší a více orientovaná na zisk. 

Pohled na svět Lópezovýma očima vypadá zhruba takto: náklady na energie, cena za vypouštění CO₂, mzdy, daně, to vše je v Německu poměrně vysoké a v důsledku to německou ocel zdražuje. Navíc Číňané vyrábějí oceli mnohem více, než potřebují, a vrhají ji na evropský trh za dumpingové ceny. „Spolu s dalšími faktory to vede k tomu, že v našem závodě v Duisburgu máme už roky příliš velkou výrobní kapacitu,“ říká. Mohli by tam vyrobit 11,5 milionu tun oceli, ale prodat dokážou asi jen 9,5 milionu tun.  

Společnost již několik let hledá pro svůj ocelářský byznys kupce. Ale aby ho někdo chtěl, musí klesnout náklady. López to dal šéfům ocelářské divize za úkol – a od té doby odbory bojují o každé pracovní místo. I šéfové ocelářské divize mají jiné představy než on. Na konci srpna se konflikt mezi Lópezem a předsedou dozorčí rady ocelářské divize Sigmarem Gabrielem vyostřil natolik, že došlo k onomu „velkému třesku“. Podle účastníků zasedání křičel frustrovaný López tak nahlas, že ve videopřenosu nebylo slyšet ani slovo.

 Sigmar Gabriel (bývalý německý vicekancléř, ministr hospodářství a předseda sociální demokracie – pozn. red.) poté rezignoval a označil celé vedení firmy za „nevychované“. López sám k tomu dnes pouze říká: „Co se projednává na dozorčí radě, to také v dozorčí radě zůstane.“

 Je ale docela možné, že jeho rozzlobený křik byl zábleskem nadcházející budoucnosti – a schůze německých průmyslových šéfů budou napříště ještě mnohem bouřlivější. Ve společnosti ThyssenKrupp totiž probíhá konflikt, který dalece přesahuje rámec jednoho koncernu: jedná se totiž o příběh Německa jakožto průmyslové mocnosti. 

 Metoda pod tlakem

Ocel je totiž jen jedním z materiálů, které učinily Německo bohatou zemí – a jejichž výroba je nyní v ohrožení. Podobné je to s uhlím a chemickými výrobky, jejichž produkce vyžaduje velké množství energie.  

Pod tlak se přitom nedostává jen materiální svět, ale celý německý model prosperity, který je založen na úzkém propojení podniků. Ocelářský průmysl zásobuje výrobce automobilů, kteří jsou zase zákazníky zdejšího chemického průmyslu. Ten nakupuje zařízení od výrobců strojů, ti zase od strojírenských podniků, které zaměstnávají specializované řemeslníky z regionů, a tak dále. 

Ekonomové říkají takovým provázaným sítím klastry. Německý průmyslový klastr vznikl v 19. století: díky uhlí byly zajištěny dodávky energie, existoval tu kvalitní vzdělávací systém s moderními výzkumnými univerzitami, které produkovaly inženýry a vědce, stát se staral o železnice a právní systém. Kromě toho mělo Německo ve srovnání s jinými zeměmi velké množství pracovních sil, protože počet obyvatel výrazně vzrostl.  

Frankfurtský hospodářský historik Werner Plumpe říká, že „rozmach německého průmyslu od sedmdesátých let 19. století lze snadno vysvětlit tím, že v tehdy nových oborech elektrotechniky, chemie a strojírenství bylo možné nabízet kvalitní výrobky za relativně příznivé ceny“.  

Siemens, Badische Anilin- & Soda-Fabrik BASF, ThyssenKrupp, Mercedes, Bosch. Všechna velká jména německého průmyslu mají svůj původ v tomto období. Přibližně čtvrtina německého hospodářského výkonu se dnes vytváří v průmyslu, který kromě proslulých značek zahrnuje také mnoho malých a středně velkých podniků. Podíl průmyslu na německém ekonomickém výkonu je přitom vyšší než ve všech ostatních západních ekonomikách, které se více spoléhají na služby. 

Werner Plumpe se na aktuální varovné zprávy dívá s nadhledem historika: „Zažíváme strukturální změnu, u které není jasné, jakým směrem se bude ubírat. Jisté však je, že zpochybňuje dosavadní silné stránky německého průmyslu i zdejší klastry.“ Levné dodávky energií jsou pryč, pracující populace se bude v důsledku demografického vývoje zmenšovat. A s Čínou vyrostla konkurence, která v dnešním světě využívá týchž výhod, které mělo Německo v 19. století – navíc v mnohem větším měřítku. 

Obejít cla

 Z tohoto pohledu je velká část německého průmyslového kapitálu připoutána k 19. a 20. století. Rozvíjel se v době, kdy nikdo nic nevěděl o globálním oteplování, natož o emisních limitech, které se jednou budou snažit ochránit klima. Zároveň se zmenšuje německý technologický náskok před konkurenty.  

S problémy se potýká i automobilový průmysl, který byl v zahraničí dlouho obdivován. Některé hlasy dokonce zpochybňují, zda je Německo vzhledem k vysokým nákladům na energie a mzdy ještě vůbec vhodným místem k výrobě aut. Potíže má dokonce i dosud odolná značka BMW.  

Mnichovská společnost stáhla z prodeje 1,5 milionu vozidel, protože hrozilo selhání brzd dodaných firmou Continental. Kvůli řešení se spojila s úřady po celém světě. Problémy tedy existují i bez klimatických cílů: spočívají ve velké závislosti na zahraničních trzích a v nedostatečné kvalitě domácí produkce. Důsledky lze chladně změřit ziskem BMW – letos nebude činit plánovaných 8–10 procent tržeb, ale výrazně méně. 

K tomu se přidává obava, že celé odvětví má své nejlepší dny za sebou. Svět jako celek kupuje méně vozidel a v Evropě se v současné době prodá o dva miliony aut ročně méně než před pandemií. V nedávné minulosti by němečtí výrobci své problémy jednoduše vyvezli. Buď by je řešili zvýšeným prodejem aut do zahraničí, nebo by v zahraničí vyráběli levněji a výsledné zisky by převedli domů do Německa.  

Nyní však tutéž strategii používají i koncerny z jiných zemí. Čínští výrobci aut, například BYD, na obrovských lodích dopravují auta ze svých domácích továren do Evropy. Na rozdíl od německých automobilek mají v nabídce i malá elektroauta, která navíc dokážou vyrábět o třetinu levněji než Němci.  

EU momentálně zavádí cla, protože Čínu podezírá z nekalých dotací svých automobilek. Ale Číňané se už chystají stavět továrny v Evropě, díky nimž cla obejdou. Stavět je nebudou v Německu, v zemi se silnými odbory a vysokými platy, ale například v Maďarsku.  

Manažeři jdou do střetu

Pohled na automobilový průmysl ukazuje, že pod tlakem není jen ThyssenKrupp nebo ocelářský průmysl, ale celý německý obchodní model založený na exportu kvalitních výrobků do světa. A tento tlak nerozčiluje jen dozorčí radu ThyssenKrupp, znejišťuje i voliče a politiky. Obrací se také proti klimatickým cílům, které zdražují energii, a tedy dál ztěžují prodej výrobků. 

To lze jasně pozorovat i v centrále Volkswagenu ve Wolfsburgu, kde vysoké mzdy dotují levní pracovníci v Číně. Pracovní podmínky zaměstnanců jsou zde lepší než kdekoli jinde na světě, ale tlak nových, levnějších konkurentů je zde také nejvíce citelný.  

Značka Volkswagen vyrábí modely Golf, Passat, Tiguan, ID.3 a ID.4 – tedy auta pro široké masy. A právě v tomto cenovém segmentu se očekává obzvláště silná čínská konkurence. V samotné Číně, kde byl VW kdysi lídrem trhu a prodával čtyři z deseti vozů, se zejména novým modelům Volkswagenu přestává dařit. Jsou považovány za staromódní a drahé. 

A manažeři jdou pod tímto tlakem do střetu. Požadují například, aby politici odložili přechod od spalovacích motorů k elektromobilům. „Elektromobilita zvítězí, ale bude to trvat déle,“ říká předseda dozorčí rady VW Hans Dieter Pötsch. „Nesmíme dopustit, abychom skončili bez CO₂, ale ekonomicky mrtví,“ říká pak bavorský ministr hospodářství Hubert Aiwanger.  

U politika ze strany Svobodní voliči to možná nepřekvapí, ale i zmíněný Sigmar Gabriel týdeníku Die Zeit o klimatické politice řekl: „V Německu jsme řízení ideologicky. Věříme, že když něco uděláme my, tak nás zbytek světa bude následovat. Ale zbytek světa nás následovat nebude.“ Tím zahrál na notu, kterou často slýcháme od šéfů firem: říkají podobná slova mimo záznam a často doplní, že ukončení jaderné energetiky bylo obrovskou chybou.

Pokud plnění přísné mety, kterou je klimatická neutralita do roku 2045, přivede k moci strany, jež veškeré klimatické cíle odmítají, pak to samozřejmě ve výsledku nepomůže ani ochraně podnebí. To je jeden z důvodů, proč se německá vláda snaží obavám čelit novým narativem a podnikům pomáhá dotacemi. Kancléř Olaf Scholz neustále slibuje nový „hospodářský zázrak“, který přinese zelená transformace.  

Strategická změna

Tento slib obvykle přistane na stole ministerského ředitele Bernharda Kluttiga, vedoucího odboru IV, který má na Spolkovém ministerstvu hospodářství a ochrany klimatu v Berlíně na starosti průmyslovou politiku. „Situace je náročná, to nelze zlehčovat,“ říká. „A nikdo před tím také nezavírá oči.“

Kluttig je úředník, nikoli politik. Hledá administrativní řešení pro cíle průmyslové politiky svého ministra Roberta Habecka (Zelení). Ty v podstatě spočívají v tom, že by vše mělo zůstat při starém – jen místo ropy, zemního plynu a uhlí by pohon zajišťovala zelená elektřina a zelený vodík.  

Kluttigův životopis dobře ukazuje, jak celková globální situace změnila způsob, jakým ministerstvo přemýšlí o hospodářské politice. Na ministerstvo nastoupil přímo z univerzity v roce 2008, kdy úřad řídil Michael Glos z konzervativní CSU. Začínal na politickém oddělení a jeho šéf – stejně jako většina lidí na úřadě – se řídil principem, že by stát měl určovat pravidla hry a jinak se do ekonomiky nevměšovat.  

„Od té doby se ale situace ve světě výrazně změnila,“ rekapituluje Kluttig. „Nová éra v geopolitice, zanedbané reformy přímo v Německu, masivní státní podpora průmyslu, k níž dochází v Číně a v USA – to vše vyžaduje strategickou změnu orientace německé průmyslové politiky.“ Jeho dnešní šéf Robert Habeck navíc není jen ministrem hospodářství, ale současně i ministrem pro klima – a domnívá se, že by měl stát podnikům zelenou transformaci platit. 

V mnoha směrech prosazuje silnější roli státu v ekonomice než jeho předchůdci, přičemž Kluttig a jeho 200 kolegů mají za úkol realizaci této představy. Momentálně tak řídí programy, kterými stát podporuje rozvoj baterií, vodíkové energetiky, výrobu mikročipů či „zelené“ ocelárny. Ve hře jsou miliardy a miliardy eur.

Proto si u něj kliku podávají zástupci firem a požadují peníze na výstavbu nových závodů nebo na snížení energetických nákladů. „Procházíme slzavým údolím,“ říká Kluttig. „A cítím silný protivítr.“ Mnozí se podle něj z krize vyloženě radují, protože v ní vidí příležitost ke zvrácení zelené proměny ekonomiky a energetiky. „Jsem však skálopevně přesvědčen o tom, že průmysl v Německu udržíme,“ prohlašuje.  

Málo inovací

Je ale sporné, zda to vyjde. Spolková vláda chtěla například dát výrobci čipů Intel téměř deset miliard eur, tedy tři miliony eur, na jedno pracovní místo, aby postavil obří továrnu v Magdeburgu. Jenže Intel má tak velké finanční problémy, že v září projekt prozatím zrušil. To vyvolává otázku, zda by to nemělo být mementem i pro další velké vládní zásahy do ekonomiky. Také ThyssenKrupp již ministru Habeckovi předal požadavek na státní pomoc ve výši dvou miliard eur, které mají koncernu pomoci zbavit se závislosti na uhlí. Nikdo však neví, zda zelený vodík, který se má spalovat v nových elektrárnách postavených za miliardy eur od státu, vůbec přiteče.  

Robert Habeck se ho snaží zajistit, cestuje proto po světě a třese si rukou i s mnoha politiky s velmi pochybnou pověstí. Fotografie z jeho cest vyvolávají dojem, že zelený vodík dorazí již druhý den z Kataru, Namibie, Austrálie, Kanady nebo Alžírska. Zatím však vznikají jen prohlášení o společném záměru – nikoli závazné smlouvy o dodávkách.  

Státem financovaný most do nového zeleného průmyslového světa sází na to, že v budoucnu bude k dispozici dost zelené elektřiny a vodíku za konkurenceschopné ceny. Tato sázka znamená, že němečtí politici investují peníze do zachování staré průmyslové struktury. A tyto veřejné peníze pak nejsou k dispozici pro jiné výdaje – nebo chybějí podnikům, z jejichž daní a odvodů se tyto státní dotace platí. To vede k hlubšímu problému: V Německu se rodí jen velmi málo inovací, které by přinesly výrazný růst. Německá ekonomika má dlouhodobě problém s produktivitou, což oslabuje její potenciální růst.

Zavedení robotů v německých automobilkách vedlo k tomu, že se stejným množstvím vložené práce a kapitálu vyrobí mnohem víc aut. To už je však minulost: technologický pokrok dnes není tak důležitým prvkem německého růstu. A dlouhodobě klesající tendenci má rovněž růst produktivity práce, která udává, kolik se vyrobí za jednu odpracovanou hodinu. 

Současně se bude v důsledku stárnutí populace snižovat celkový objem práce. Vlivem všech těchto trendů roste blahobyt stále pomaleji: v letech 2011–2020 činilo tempo růstu v průměru pouze 1,2 procenta – ve srovnání s 2,6 procenta v osmdesátých letech 20. století. Je pravda, že produktivita roste pomaleji v celém vyspělém světě. V Německu je však tento problém obzvláště závažný.

Aby tomu podniky čelily, musí mimo jiné investovat. To však nedělají dostatečně. Emeritní frankfurtský profesor ekonomie Volker Caspari říká, že „podíl soukromých investic na výkonu ekonomiky klesl ze sedmi procent v sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století na nynější dvě procenta. To je katastrofa.“ V této situaci může ekonomika růst pouze pomocí technologického pokroku. „I ten je však v Německu jen minimální,“ říká Caspari.

 Vysoké daně a odvody, byrokracie a drahé dodávky energie nejsou motivací pro soukromé investice, tedy například do obnovy strojů a továren a do nových technologií. Příliš málo dlouhodobě investoval i stát: zaostávání je tak velké, že dnešní děti budou ještě v dospělosti jezdit po mizerných silnicích a železnicích.

Jinou otázkou je, zda by stát měl z peněz daňových poplatníků zachraňovat průmysl. Koneckonců silný průmysl není jedinou šancí na prosperitu. Německý příjem na hlavu se pohybuje kolem 48 tisíc eur, zatímco v USA je to přibližně 74 tisíc dolarů. Průmysl se přitom na ekonomické produkci v USA podílí asi jen 18 procenty, zatímco v Německu tvoří více než čtvrtinu. Více průmyslu tedy nemusí nutně znamenat více prosperity. 

Mezi Bavorskem a startupem

A pak se najednou ocitnete vedle miliardáře z Ameriky, který chce v Německu investovat – a který vám dodá trochu naděje. Nezajímá se však o Německo, které zbylo z 19. století. Přemýšlí spíše o Německu, o kterém se bude mluvit ve 22. století, o Německu, které se teprve rodí. A pokud se vše podaří, tak právě pomáhá oživit úspěšnou metodu: klastr. Ale tentokrát bez fosilní základny.

Ten muž se jmenuje Michael Baum, je programátorem a zakladatelem různých softwarových firem. Největší z nich je Splunk. Vyvíjí bezpečnostní software a letos se prodala za 28 miliard dolarů. Nyní je hostem iniciativy UnternehmerTUM v Mnichově. Cílem projektu, který se zrodil na špičkové Mnichovské technické univerzitě, je, aby se ze studentů stali podnikatelé. 

Finance na rozjezd – v řádu milionů eur – v roce 2002 poskytla výhradně dědička BMW Susanne Klatten. UnternehmerTUM má nyní 400 zaměstnanců na plný úvazek, v loňském roce získala od soukromých investorů pro své startupy dvě miliardy eur. List Financial Times ji označil za nejlepší „startupové středisko“ v Evropě. Hlavním důvodem je síť vazeb, která z Mnichova sahá do celého světa.

Michael Baum rád k úspěchu pomáhá i ostatním a říká: „Němci mají často velmi dobré nápady, například v oblasti strojírenství, a zaslouží si další rozvoj.“ Generální ředitel UnternehmerTUM Helmut Schönenberger ho právě spojil se startupem Allunderground. Jeho dva zakladatelé Benedikt Seel a Kilian Schmid mu představují metodu, která umožňuje pokládat elektrické vedení pod zem mnohem levněji než dosud. Na vysvětlení mají 16 minut.

Zapínají počítač, spouští PowerPoint – a bavorské nadšení se setkává s americkou odborností startupů. „Naše technologie se dá použít celosvětově,“ říká jeden z inovátorů – umožňuje 320milimetrové vrty za desetinu obvyklé ceny. Dokonce právě obdrželi první placenou zakázku: „Pro BMW jsme dělali tunely pod několika křižovatkami.“

Kolik to bylo kilometrů? „Jen pár metrů,“ smějí se trochu rozpačitě. „Ale my přemýšlíme v kilometrech.“ Dobře, přikývne Baum. Podle něj je dobré myslet ve velkém a posléze oba mladé podnikatele zahrne do svého vlastního startupového programu. Na konci průzkumu v Mnichově se člověku musí vybavit jeden z nejodvážnějších a komerčně nejúspěšnějších zakladatelů startupu v německé historii.

Jmenoval se Werner von Siemens. Ještě za svého života proměnil malou telegrafní dílnu v globální koncern se škálou výrobků sahající od tramvají až po nadnárodní telegrafní linky. Ředitelé Siemensu byli později po celém světě přijímáni s pompou státních návštěv: zákazníci si zjevně připadali, jako by si kupovali elektrárnu přímo od německé vlády.

Vítězové a poražení

Pozoruhodné je, že Siemens stále existuje. Co si z toho můžeme vzít? Nejlepší je zeptat se přímo jeho šéfa, Rolanda Busche. Sídlí jen 15 minut jízdy na kole od UnternehmerTUM na mnichovském Wittelsbašském náměstí a coby 39. nástupce zakladatele firmy odtud řídí 300 tisíc zaměstnanců v téměř všech zemích světa. Vyrábějí vlaky, vybavení továren i počítačové tomografy a jsou v tom velmi úspěšní.

„V každé transformaci jsou vítězové a poražení,“ říká Busch, „o tom musíme v Německu mluvit mnohem jasněji.“ Je to samozřejmě obtížné zejména pro lidi, kteří se mohou stát obětí změn a je třeba jim pomoci například rekvalifikací, ale také pro podniky a pro politiky. „Jedno je ale podle mě jasné: musíme si stanovit priority a masivně investovat do technologií budoucnosti. A nikoli dotovat odvětví, která mají jen malou perspektivu.“

Jen tak může země obstát v globální konkurenci a udržet si prosperitu. Společnost Siemens již touto změnou prošla. Po mnoho desetiletí fungovala jako rodina: pokud se nedařilo byznysu s telefony, vypomohly elektrárny, železnice nebo jiné ziskové oblasti, a naopak. V devadesátých letech se však zvýšil tlak akcionářů, aby jednotlivé divize byly ziskové samy o sobě.

Tento proces vyčerpal několik generálních ředitelů, protože společnost se stovkami tisíc zaměstnanců v podstatě funguje podobně jako stát, který se potřebuje změnit. Patří k němu i loučení: koncern nyní drží pouze 17 procent churavějící energetické divize a již vůbec nevyrábí telefony, ačkoli na jeho počátku stál telegraf. Další divize byly prodány. Buschův předchůdce Joe Kaeser vnímal, že v rychlém a digitálním světě budou mít jednotlivé podniky větší šanci, když budou samostatné.

Mnichovská společnost se ale nikdy nevzdala výroby strojů pro jiné továrny. S pomocí Siemensu například dokázala společnost BioNTech v čase koronavirové krize během krátké doby masivně zvýšit výrobu vakcín. Pro Mercedes pak Siemens vyvíjí „digitální dvojčata“ továren: pomocí těchto virtuálních kopií lze optimalizovat procesy v reálné továrně, aby automobilka mohla s výrobky z Německa konkurovat na mezinárodní úrovni.

Technologická skupina Merck z Darmstadtu pak s pomocí Siemensu buduje nové výrobní linky, na nichž lze vyrábět personalizované léky proti rakovině stejně pružně a přesně jako chemické sloučeniny pro elektronický průmysl. Obě společnosti spolupracují již 145 let.