Kdy už mají lékaři říct, že stačilo? Přestat léčit, zachraňovat – a nechat vás pokojně zemřít?

V květnu slyším od svého známého Kuby, který je bioetik: „Víš, co to je zásada půlhodinku pro rodinku?“ Nemám ponětí. „To je, když lékař oživuje mrtvolu, aby byli spokojeni příbuzní.“ Ptám se na to několika lékařů. Slyšel o tom každý z nich. A každý z nich říká, že to nedělá. Až, po krátkém zaváhání, jedna lékařka přiznává: „Měla jsem nedávno takovou pacientku. Noční služba, málo času na rozhodování. Byla to stařenka, ležela u nás dlouho, celé týdny. Nikdo mě neupozornil, ať ji nechám v klidu. Začala jsem ji oživovat, polámala jsem jí žebra. Přežila. Jak dlouho pak žila? Pár dní.“ 

Vracím se ke svému bioetikovi. Není to už takzvaná zbytečná léčba? Neporušila lékařka, když oživovala umírající, lékařskou etiku? 

Kuba odpovídá otázkou: „A slyšela jsi o imperativu pomáhat? Vnitřním přesvědčení lékaře, že se musí něco dělat, musí se bojovat, do poslední chvíle se nevzdat.“