Trocha nostalgie za sociální demokracií

S politikou nemám nostalgii vůbec spojenou. Přijde mi, že vzdychat nad dobrými časy nic nepřináší. Navíc si většinou člověk vzpomínky přikrašluje. Tu a tam na mě vyskočí z médií nějaká tvář, kterou jsem jako novinář potkával, a řeknu si, že je škoda, že už s námi není. Ale to mám spíše spojené s jednotlivci. Překvapivě jsem ale jistou nostalgii pocítil při sledování aktuálních událostí spojených s volbou vedení sociálních demokratů. Byl to pocit, že končí něco, co dlouho provázelo váš život.

Sociální demokraté totiž sehrávali po velkou část mé novinářské dráhy zásadní roli na politické scéně. Zejména v letech, kdy se stali nejdříve silnou opoziční stranou a následně vytvořili opoziční smlouvu s občanskými demokraty. Lze pociťovat „nostalgii“ za stranou, kterou vedl Miloš Zeman? Co všechny aféry Bamberk, Olovo, různé konspirační kufříky a podobně?

Ano, i v téhle temné éře sociální demokraté zachovávali jistou vnitřní pestrost. A ta dokonce vyústila v nástup Vladimíra Špidly, který Zemana zavrhl a ČSSD demokratizoval. Nevydržel v pozici dlouho, ale je to ten nejautentičtější sociální demokrat, kterého jsem potkal. A popravdě i jeden z nejvzdělanějších lidí v české politice. Bylo fascinující sledovat na tiskové konferenci vyděšeného Stanislava Grosse, který mazal Špidlovi schody, a když ten uznal porážku a nečekaně odešel, Grossovi došlo, že krásné časy „dvojky“ jsou pryč a začíná tvrdá práce. Věděl, proč se bojí, neuspěl. A odešel umazaný skandály.