Hrdinové Trainspottingu se loučí, začíná věk nadbytečnosti
Ropní giganti utrácejí miliony, aby zablokovali debatu o klimatických změnách
Mark Renton nebo Frank Begbie. Poprvé se hrdinové románu Trainspotting představili v románu z roku 1993. Následný stejnojmenný film, z nich učinil nejen idoly, ale především typické představitele generace, která po konci úřadování britské premiérky Margaret Thatcher ztrácela všechny jistoty, co ji čeká na trhu práce. Nyní, po více než pětadvaceti letech, se prý spisovatel Irvine Welsh v románu Dead Men’s Trousers definitivně loučí se svými nejslavnějšími postavami, které už dosáhly středního věku a mají dospělé děti. Zároveň se má jednat o jeho dosud politicky nejvíce vyhraněnou knihu. Není divu, jelikož její děj je zasazený do doby v předvečer hlasování o brexitu.
Ale nejde tu jen o politický rozměr, Welsh popisuje stav postupující deindustrializace a mnohé osvětluje v rozhovoru, který s ním vedl Tobias Carroll. „Panuje shoda, že s deindustrializací pomalu vstupujeme do jakéhosi post-mzdového a post-ziskového hospodářství, kdy se věci už nedají zpeněžit stejným způsobem jako kdysi. To před nás staví spoustu výzev. Myslím, že moje knihy od Trainspottingu dál byly o deindustrializaci a o rostoucím pocitu nadbytečnosti, který lidé mají. A samozřejmě také blízko té kruté existenciální panice, která vše doprovází - kdy už vlastně nevíme, k čemu tu jsme. Nahradili nás roboti a v industriální ekonomice už nehrajeme žádnou roli.“
Welsh se původně už ke svým hrdinům nechtěl vracet. Ovšem skutečnost, že byl natočen film Trainspotting 2, jej donutila opět uvažovat o tom, co by vlastně jeho postavy dělaly v současnosti. Temnota tu střídá humor a Welsh se zcela úmyslně rozhodl ukončit svůj příběh v roce 2016 – těsně před rozhodnutím o brexitu a nástupem Donalda Trumpa, aby jeho tón nemusel být ještě tíživější.
„Myslím, že už jsme dostatečně spatřili odvrácenou stranu neoliberalismu - rozdíly v bohatství i vykořisťování, které přispívá pouze k růstu moci horního jednoho procenta. A také jsme si dostatečně prohlédli odvrácenou stránku politiky založené na nacionalismu a odmítání imigrantů… Vypadá to, že naráz dostáváme to nejhorší, co globalizace a nacionalismus přináší.“
Pozoruhodné je i to, jak spisovatel o svých postavách přemýšlí, a jestli je vnímá podobně jako lidské bytosti: „Zajímavé je, že když vytváříte své hrdiny, nevnímáte je jako dobré, nebo špatné. Jsou to jen nástroje, které slouží tomu, abyste mohli odvyprávět příběh. To je jejich job. Takže ne, nikdy jsem je nevnímal jako hodné nebo zlé hochy.“
Ropní giganti utrácejí miliony, aby zablokovali debatu o klimatických změnách
Pět největších ropných společností obchodovaných na burze ročně utratí zhruba 200 milionů dolarů za lobbing či ovlivňování politiky, která by měla vést k řešení klimatických změn. Vyplývá to z analýzy dat, kterou zveřejnila InfluenceMap a následně ji citoval The Guardian nebo Forbes.
Největší výdaje na tomto poli mělo BP, následoval Shell, ExxonMobil, Chevron a Total. Autor zprávy Edward Collins tak v článku pro The Guardian pochybuje o důvěryhodnosti těchto společností: „Veřejně podporují opatření stran nutnosti bojovat vůči klimatickým změnám, ovšem zároveň lobují proti závazným politickým opatřením. Podporují nízkouhlíková řešení, ovšem investice do nich jsou ve srovnání s jejich výdaji na rozšiřování obchodu s fosilními palivy mizivé.“
Nejběžnější používané taktikou je v tomto ohledu přijetí nutnosti něco podniknout; pasovat se do role experta, ovšem nakonec provést jen minimální akci. Jak zpráva uvádí, společnosti samy dávají na projekty spojené se snižováním uhlíkové stopy pouhá tři procenta výdajů. Nedávný případ ukázal, že BP vedla inzertní kampaň společně s kampaní na sociálních sítích, v níž se snažila debatu o změnách klimatu přepólovat do debaty o dostupnosti energie.
Shell i Chevron se proti závěrům zprávy ohradily a odmítly je.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].