Historie: Jak komunisti zlomili národ

Zkusme si takovou situaci představit v dnešních reáliích. Dva roky po sametové revoluci se poměry otočí, Václav Havel a vůbec celá garnitura vynesená revolucí k moci musí odstoupit. Vrací se starý režim – a v ještě horší podobě, než měl v létě 1989. V každé firmě, každé státní instituci vznikají komise složené z lidí, kolegů, funkcionářů odborů a komunistické strany, kteří otevřeně podporují návrat k jakešovskému socialismu.

Pohovory u komise nejsou dlouhé – deset patnáct minut. Každý musí vysvětlit, proč chodil v listopadu 89 na demonstraci, podepsal petici za svobodné volby, podporoval Havla nebo vstoupil do ODS. Hlavně ale musí říct, že celá sametová revoluce bylo dílo nepřátelských sil, které důrazně odsuzujeme a plně podporujeme návrat ke komunismu.

Že není taková představa snadná? Přesně tohle, jen v trochu jiných reáliích, Češi absolvovali před 47 lety. Od té doby visí nad tzv. prověrkami - jak se systému komisí a pohovorů říkalo – otázka. Proč jsme v nich podléhali tak snadno?

Druhá možnost

Jan Přibil z Třeboně nastoupil v půlce šedesátých let jako šestadvacetiletý do vývojové kanceláře Jihočeských pivovarů v Českých Budějovicích. Byl rád, že místo dostal. Jeho otec měl kádrový problém - jako majitel obchodu na klenoty a brýle totiž neodevzdal při znárodnění veškeré zboží ze skladu a něco si vzal domů. Dostal paragrafy rozkrádání v socialistickém vlastnictví a ohrožení devizového hospodářství. Za to strávil pět a půl roku ve věznicích Mírov a Bory.

Jan Přibil kvůli tomu nemohl studovat vysokou školu, odmítl vstoupit do KSČ a místo u rýsovací prkna získal jen díky přímluvě známé. Během roku 1968 fandil pražskému jaru, politických akcí se ale neúčastnil. Později se smutkem prožíval počátek okupace a postupnou kapitulaci. Když pak v roce 1970 přišly prověrky, nijak se jim podle svým vzpomínek nedivil. „Bylo něco samozřejmého, že se jde k prověrkám. Na kádrování jsme byli zvyklí,“ říká.

Před prověrkami od kolegů slyšel, že se ho bude komise ptát na „vstup vojsk“, jak se tehdy eufemisticky invazi říkalo. Prověrky nestraníků ale probíhaly v méně přísném tónu než prověrky komunistů, které probíhaly souběžně. Průběh a nastavená přísnost se odvíjely od složení komise a charakteru pracoviště. „Někde se chovali špatně, jinde byli celkem slušní,“ vzpomíná Přibil.

Sám měl pocit, že se natrefil spíš na druhou možnost. Na stěžejní otázku ovšem prohlásil, že se vstupem vojsk nesouhlasí. „Otce pustili před pěti lety z kriminálu, žádal si o rehabilitaci, kterou pak kvůli invazi nedostal. Býval by mě zabil, kdybych řekl, že se invazí souhlasím,“ vzpomíná Jan Přibil s tím, že se nicméně snažil formulovat celou věc opatrně. „Prohlásil jsem něco ve smyslu, že se měla situace řešit jinak. Zapsali si to do papírů a víc se mě nevyptávali.“

Útěk do obecných, nicneříkajících frází byla jednou z osvědčených možnost, jak z pohovoru vybruslit - tedy pokud byla komise vstřícná a nesnažila se prověřovaného člověka potopit, což se u nestranických prověrek podle historiků obvykle nestávalo. „Měl jsem pocit, že se mi snaží spíš pomoct. Sepisovali můj kvádrový profil a ptali se mě na životopis. Po sdělení, že jsem chodil do junáka, prohlásili, že něco takového do posudku napsat pro moje dobro nemůžou, a uvedli tam, že šlo o pionýra. Jejich otázky prostě směřovaly k tomu, abych mohl na svém místě zůstat,“ uvádí Přibil.

Demonstrace loajality

Celá věc přesto měla za cíl oficiálně stvrdit loajalitu lidí vůči okupačnímu režimu. K tomu také směřoval zápis z prověrky. Komisaři v něm napřed připustili, že Přibil měl důvod k nespokojenosti.  „Dle jeho názoru muselo k událostem v lednu 1968 zákonitě dojít. Novotný se dopouštěl řady chyb, rozhodoval bez ÚV KSČ, bylo mnoho slibů a nereálných hesel,“ můžeme číst na zažloutlém papíře. Pak se komise snažila doložit, že dotyčný člověk nebyl zcela spokojen ani s pražským jarem. „Dubčeka v polednovém období hodnotí jako člověka měkké povahy podléhajícího různým ústupkům lidí kolem sebe. Část viny na negativních rysech polednového vývoje nese vedení strany i novináři-členové strany, kteří nedodržovali stranickou disciplínu.“

V následné pasáži museli připustit, že Přibil nesouhlasí s okupací, přitom hledali opatrné formulace a obhájili, že tahle prověrka nekončí vyhozením z práce. „Na vstup vojsk států Varšavské smlouvy se v roce 1968 díval záporně, dle jeho názoru měl být informován president republiky. I dnes je přesvědčen, že vstup vojsk nebyl nutný, že jsme měli vlastní síly k udělání pořádku.“

Závěrem potřebovala komise uvést, že Přibil jako prověřovaný zaměstnanec hodnotí další vývoj aspoň v něčem příznivě. „Současný hospodářský vývoj hodnotí kladně, upevnila se naše měna. Vzhledem k tomu, že pracoval v pionýrské organizaci, doporučuje se mu znovuzvolení do této práce v místě jeho bydliště. Má zájem o práci v dílenském výboru ROH.“

Tak to bylo obvyklé. Pokud prověřovaní nebyl členy komunistické strany, dostávali za úkol aktivně pracovat v jiných organizacích, které byly plně pod kontrolou komunistů. Mohlo jít odbory nebo Svaz československo-sovětského přátelství - organizace, která fungovala už od roku 1948 a po invazi dostala nový smysl v podobě demonstrace loajality k okupantovi. Nutno dodat, že demonstrací nad míru úspěšnou, protože SČSM se stala po odborech druhou nejmasovější organizací v tehdejším Československu.

Mnohem podrobněji o prověrkách z roku 1970 a řadu dalších příběhů můžete číst v novém dvojčísle Respektu 51–52/2017 s tradiční literární přílohou