Dá se váše práce lehce popsat? Pak ji budou vykonávat roboti

Nikdo není v bezpečí, nikdo si nemůže být jistý. Přijdou si pro bankéře, přijdou si pro právníky, obsadí nemocnice a zbaví se doktorů, míří do Hollywoodu a nahradí baviče. Řeč není o útočnících z vesmíru, ale o robotech, kteří se chystají nahradit lidský faktor, a zcela tak změnit podobu práce.

O tom v textu Are Robots Competing For Your Job? pro The New Yorker píše Jill Lepore a hned upozorňuje na to, že první vlna robotizace postihla především dělnické profese a průmyslové kraje, zatímco druhá vlna se chystá vstoupit do kanceláří a nahradit nejprve „bílé límečky“, a pak i další profese navázané na práci s informacemi. Většinou půjde o algoritmy, ale v angloamerickém prostředí je proměna trhu práce navíc ještě spojená s fenoménem „vzdálené inteligence“. Tedy situací, kdy určité práce, asistence a on-line nebo telefonické poradenství vykonávají lidé z cizích zemí (většinou z Asie), aniž vůbec museli překročit hranice své země.

Jak varují znalci, oba tyto faktory brzy postihnou dobré a ještě donedávna stabilní pracovní pozice, které dlouhodobě tvořily základ prosperity střední třídy ve Spojených státech a Evropě. Současně s tím budeme čelit jiné situaci, než provázela mechanizaci práce v 19. a 20. století, kdy nejprve rolníci, kteří přišli o práci, našli lépe placené pozice v továrnách. A následně pak mechanizace v továrnách vedla k vytvoření mnoha míst v sektoru služeb. V současnosti se však žádný podobný přerod neočekává, jelikož roboti zastanou všechny druhy práce.

A jak se pozná, že vaši práci brzy nahradí roboti? Anders Samberg, výzkumník z oxfordského Future of Humanity Institute, dává jednoduchou odpověď: „Pokud se dá váš job snadno vysvětlit a popsat, bude zautomatizován.“ Zároveň dává tři rady. Nesoupeřte s umělou a vzdálenou inteligencí. Vylepšujte si dovednosti, kterých jsou schopni pouze lidé. A poslední: Uvědomte si, že lidskost je výhoda, nikoli handicap.

Pokud jde o budoucí podobu lidstva, poodhaluje pak oponu novinář a nositel Pulitzerovy ceny Andrés Oppenheimer v nové a zde citované knize  The Robots Are Coming! - The Future of Jobs in the Age of Automation: „Společnost se rozdělí do tří skupin. První budou zástupci elit, ti se snadno přizpůsobí měnícímu se technologickému vývoji a vydělají nejvíce peněz. Za nimi bude následovat druhá skupina složená převážně z těch, kteří poskytují osobní služby elitě - osobních trenérů, instruktorů zumby, meditačních guruů, učitelů klavíru a osobních kuchařů. A nakonec tu bude třetí skupina, již budou tvořit většinou nezaměstnaní - a mohla by získat univerzální základní příjem jako náhradu za to, že se stala oběti technologické nezaměstnanosti.“

Chtěla jsem víc žít, říká Meg Ryan k ústupu z výsluní

Rozhovory, které publikoval na serveru Vulture, se staly takřka virálními hity. Ať už šlo o interview s hudebníkem a producentem Quincy Jonesem, televizním moderátorem Alexem Trebekem nebo s herečkou Maggie Gyllenhall. V každém z nich David Marchese ukázal nebývalou schopnost dostat z hvězd, které poskytly už stovky rozhovorů, zcela nečekané odpovědi. Zpovídaní jako by v jeho blízkosti ztratili zábrany, odhalili své slabosti a často vzpomínali i na události, o nichž nikdy předtím nemluvili. Marchesovy rozhovory představují takřka učebnicové příklady toho, jak se prostřednictvím přímé konverzace dobrat ke skvělému interview.

„Vlastně se chci jen autenticky bavit o tom, co si někdo myslí, o tom, jaké pocity v něm vyvolává dané téma,“ popisuje Marchese svou strategii pro server Adweek. „Chci, aby se všichni cítili natolik dobře a ponořili se do konverzace natolik, že se díky tomu možná dostaneme i k tématům, o nichž není daná osoba zvyklá hovořit, nebo je nemá chuť formulovat. Pokud se mi to podaří, pak je to úspěch.“

Marchese se aktuálně stal posilou The New York Times Magazine, kde odstartoval autorskou sérii rozhovorů Talk - a jeho prvním úlovkem je interview s herečkou Meg Ryan. V osmdesátých a devadesátých letech byl snad nejfrekventovanější tváří v žánru romantické komedie. Bodovala ve filmech jako Když Harry potkal Sally, Samotář v Seattlu, Když muž miluje ženu, Město andělů nebo Láska přes internet.

V roce 2003 však natočila společně s režisérkou Jane Campion sexuálně otevřenější thriller Piková trojka, který kritika rozcupovala, a od té doby se počítá éra, kdy z plátna v podstatě zmizela. V roce 2015 debutovala filmem Ithaca jako režisérka, ovšem víceméně bez povšimnutí. „Chtěla jsem víc žít,“ popisuje Meg Ryan důvody ústupu z výsluní, který souvisel i s pocity vyhoření.

V jeden okamžik tu pak Marchese dojde k otázce šarmu. „V těch filmech jste byla nesmírně okouzlující. Máte jako herečka kontrolu nad svým šarmem? Dokážete ho vědomě ovládat?“ ptá se. Meg Ryan se pokusí z otázky utéct, ale Marchese na ní trvá a opakuje ji. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela tak, že můžu svůj šarm nějak zapnout. Na začátku jsem neměla moc dobrou hereckou techniku. Brala jsem to tak, že musím říkat pravdu. Kamera je stroj pravdy, pozná všechno, co si myslíte, takže člověk nemusí nic předstírat. Jenom prostě musíte v sobě onu pravdu najít.“

Zároveň přiznává, že to byla ona, kdo vymyslel, že ve slavné scéně z filmu Když Harry potkal Sally bude v předstírat orgasmus v newyorském bistru Katz Delicatessen plném komparsistů. Když se jí Marchese zeptá, jestli proslavené Katz Delicateessen pak ještě někdy navštívila, odpoví jen: „Ne.“

https://www.youtube.com/watch?v=GYJ8IRl4vVg