V týdnu běžela v České televizi „dokumentární road movie“ Jiřího Stracha Život herce: František Němec. Kdo si chce uchovat vážnost k charismatickému umělci, ať raději při sledování přeskočí pasáže věnované jeho roli šéfa estébáků podplukovníka Žitného v 30 případech majora Zemana („nešlo to odmítnout“) a jeho podpisu anticharty („byly to prezenční listiny“). Ale proto o tom tady nepíšu. Zaujalo mě totiž, jak Němec v dokumentu vzpomínal na svou vůbec největší hereckou příležitost, Hamleta v režii Miroslava Macháčka v Národním divadle. Prozradil, že před získáním titulní úlohy ve zlaté kapličce probíhala dlouhá debata, zda má hru dostat na starost místní stará garda, anebo Němcova „mladší generace“. Nakonec padla volba na něj a jeho vrstevníky. Což byl z hlediska dějin zdejšího divadla 20. století vynikající tah a z našeho pohledu pozoruhodný moment, neboť Němcovi bylo v onom roce 1982, kdy proběhla premiéra, devětatřicet – a to je pro postavu „mladého kralevice“ věk už poměrně limitní.
Jenže v Národním divadle běží čas tak nějak jinak, a to odjakživa. Do neděle nám to připomíná i výstava v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem s výmluvným titulem Národ sobě. O položení základních kamenů „naší zlaté stavbičky“ jsem psal před pěti lety, kdy od veleslavné události uběhlo 145 let. Letos tedy od 16. května 1868 uteklo už kulatých 150, proto se taky koná tato výstava. „Posvátný Říp, z jehož velebného temene praotec náš Čech poprvé rozhlížel se po čarovábných nivách krásné této země, a jménem celého národa svého pro všecko své potomstvo uvázal se v držení její; vrh ten posvátný ukládá zde mocný odděl tělesa svého, aby základy národní této budovy hlásaly opět světu veškerému, že od praotce svého národ náš podnes je v dědičném držení této vlasti své, a že tisíciletého svého práva k ní povždy hájiti bude do posledního dechu života svého,“ prohlásil tehdy doktor Karel Sladkovský nad kameny z Řípu a Radhoště, jimiž začala stavba, jež byla později odsouzena k ohnivé destrukci a následnému velkolepému vzkříšení ve vší slávě. Po jeho proslovu - jenž je svou kultivovaností sám o sobě důkazem o tom, že zatímco tehdejší národovci to s naší vlastí mysleli dobře, o jejich současných pohrobcích plných žlučovité nenávisti se to říci nedá - následoval slavnostní poklep. Ten premiérový připadl komu jinému než otci národa Františku Palackému.
Z uměleckého hlediska je zaznamenáníhodné, že slavnostní kladívko i zednickou lžíci pro tuto příležitost navrhl architekt stavby Josef Zítek. A z uměleckoprůmyslového zase to, že Palacký ve skutečnosti neklepal na čedičový blok z Řípu, jak se mylně traduje, ale na kvádr z louňovické žuly, „do jehož masivu bylo možné vyhloubit prostor pro uložení schránky se zakládací listinou a dalšími dokumenty. První dva základní kameny, které byly do Prahy slavnostně přivezeny z Řípu a Radhoště, byly umístěny do jeho podloží jako symbolické spojení Čech a Moravy,“ jak píše autorka koncepce výstavy Veronika Hulíková z Národní galerie v katalogu. Onu listinu namaloval Josef Mánes, na jehož schopnosti se zásadně spoléhalo i při výzdobě divadla. Jenže Mánes dva roky po slavnosti umřel a nahradila ho - tentokrát skutečně - „mladší generace“, dnes známá jako generace Národního divadla. Vždyť Vojtěchu Hynaisovi bylo v době poklepu teprve čtrnáct. Ale zpátky k Mánesovi. Po něm se totiž v souvislosti s Národním divadlem dochoval unikátní kousek - a už jen kvůli němu se vyplatí do roudnické galerie zajet. K jeho vytvoření se malíř dostal díky pražskému staviteli Františku Václavíkovi, který mu v letech 1865–1866 dohodil prestižní zakázku v podobě Kalendářní desky pražského orloje, jejíž originál dnes najdeme ve sbírkách Muzea hl. města Prahy. Originál Portrétu Františka Václavíka od Josefa Mánesa zase momentálně najdeme v Roudnici.
A hned vedle něj visí onen unikát. Václavík byl členem výboru pořádajícího slavnostní položení základního kamene Národního divadla a zároveň byl jednou z hybných (a to i finančně) sil obrozujícího se českého kulturního živlu po pádu Bachova absolutismu. Jedním z nově založených spolků byl v roce 1862 i Zpěvácký spolek Říp, na který byl Václavík úzce napojen. A proto Mánesa přesvědčil, aby pro něj po vzoru svých dřívějších zakázek (namaloval už prapory pro Hlahol a Sokol) vytvořil prapor. Dílo spolek stálo 400 zlatých a Mánes na něm pracoval během let 1863–1864, čili krátce před orlojem. Na lícovou stranu namaloval svatého Jiřího (v jeho den byl spolek založen), který kopím probodává draka před „očima“ řipské rotundy v pozadí. Na rubovou pak českého lva v podobě, která jako kdyby z našeho stávajícího státního znaku vypadla. Veřejnost Prapor Zpěváckého spolku Říp poprvé uviděla 16. května 1864 v Praze na setkání zpěváckých spolků a jeho třepotání ve větru pravděpodobně doprovázelo i národní pouť na Říp, při které byl o čtyři roky později vyzdvižen právě základní kamen pro Národní divadlo.
Na Říp se ale kolektivně chodilo i poté. Svědčí o tom i obraz Pouť na Řípu od Josefa Ulricha z devadesátých let 19. století. Soudě podle dochované studie k dílu (vlastní ji Západočeská galerie v Plzni) chtěl původně ženy v davu obléct do národních krojů. Nakonec ale přistoupil k civilnějšímu, mnohem věrnějšímu parádnímu oblečení měšťanů na víkendový výlet. „Výsledkem je rovněž idylický obraz nedělního odpoledne, který však současně vědomě rekonstruuje podobu společnosti, která pod heslem Národ sobě vynaložila velké úsilí na vyplnění řady svých snů,“ píše k tomu v katalogu kurátorka Hulíková. A my dodejme, že na Řípu se to tehdy ještě mezi národovci obešlo nejen bez dnes standardního kostičkovaného rejoicu. Ale hlavně bez agresivních útoků proti všemu, co se nevejde do jejich představy o tom, co bychom měli jako národ do „posledního dechu života svého“ bránit. Včetně tolerance, empatie a zdravého rozumu…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
