Čeští žáci nejsou líní řvoucí spratci

Během posledních dvou let jsem položil několika desítkám ředitelek a ředitelů základních škol jednoduchou otázku: Jsou dnešní děti horší než dřív? Je s nimi těžší práce? Pozorujete třeba v posledních pěti letech v jejich chování výraznou změnu? Šlo o školy velké, malé, venkovské, městské, veřejné, soukromé - přesto reakce opravdu snad bez výjimky byla vždy stejná. Nejdřív lehký údiv a pak jednoduchá odpověď: Děti jsou pořád stejné. Občas je větší problém s rodiči, s dětmi ne.

Když se na tohle zeptáte přímo učitelů, bývají o něco kritičtější: stěžují si třeba, že děti jsou rozptýlenější, je pro ně těžší soustředěně pracovat, ale základní sdělení je podobné. Problém mívají učitelé při komunikaci s rodiči: ti mají podle nich občas nepřiměřené požadavky a projevují značnou míru nesoudnosti. S dětmi vycházejí dobře.

Během návštěvy každé z těch škol obvykle vidím tři čtyři celé hodiny, přestávky, oběd plus odpolední rušno před školou. A byť bych z veřejné debaty rovněž soudil, že děti jsou pořád nezvladatelnější, můj údiv má přesně opačný důvod. Děti jsou až překvapivě poslušné. Prostě jsou, přinejmenším v části škol, zvyklé spíš mlčet a moc se neprojevovat. Jsou mnohem ukázněnější, než bych čekal.

Nijak nepopírám, že v každé škole existují těžko zvládnutelné individuality, stejně jako existují školy s nezvedenými a línými spratky, ale opravdu není úplně snadné takovou potkat - a rozhodně to není běžná norma. Proto mě zaujalo toto video.

Školský ombudsman Slávek Hrzal v něm říká, že je na straně učitelů, protože jsou stále odstrkovanější a děti jsou na ně sprosté, v hodině řvou a nepracují. Že se zastává učitelů, je jistě v pořádku. Že učitelská profese je těžká a opomíjená, je také pravda. Ale s tím zbytkem mohu souhlasit jen těžko. Moje zkušenost je prostě jiná. Ale možná to není důležité. Každý má nějakou - a prostě je tu velká část veřejnosti včetně učitelské, která soudí, že děti jsou nezvedené. Ale pak stojí za to se ptát, proč je ten názor tak rozšířený. A co s tím učitelé mohou udělat, aby se ve třídě cítili lépe.

Ředitelé inovativních škol obvykle kolegům doporučují: rozlišujte poslušnost a dodržování pravidel. Poslušnost je založená na represi. Kdo neposlouchá, je učitelem potrestán. Známkou, poznámkou, trestem. Dodržování pravidel je postavené na tom, že si pravidla domlouvají společně žáci i učitelé a na kontrole dodržování se pak také všichni podílejí. Což znamená, že systém funguje, i když učitel není právě přítomen. Problémem poslušnosti je, že když zmizí učitel a represe, zmizí někdy i kázeň. A to často za dramatických okolností.

Rozdíl mezi těmito dvěma systémy je patrný na žácích, kteří v nějakém vyšším ročníku přejdou právě ze školy, kde je kázeň založená na poslušnosti, do školy jiné, kde se ctí pravidla. V prvním půlroce mají takové děti problém. Represe zmizela a tím i jejich hranice. Vlastní hranice a pravidla nemají. A nějakou dobu trvá, než je najdou.

Tam, kde preferují poslušnost, se v hodinách děti více nudí a bývají méně aktivní, ale ticho je tam dokonalé. Jiné školy preferují pravidla – tam bývá rušněji, ale děti práce víc baví, jsou aktivnější a krom toho vše víc baví i učitele. Tím nemá být řečeno, že domlouvání a respektování pravidel je všespásný lék, ale první dobrý krok určitě. Aby škola učitele i děti bavila, k tomu je dlouhá a občas těžká i nepřehledná cesta. A první krok správným směrem se určitě hodí.

P.S. Zajímavé je, co k postoji dětí a učitelů ke škole říká nedávno zveřejněné šetření TIMSS. To se pravidelně zabývá hlavně matematickou a přírodovědnou gramotností zhruba devítiletých dětí, ale letos obsahovalo i pasáž, která se dotazovala právě na chování dětí a jejich postoj ke škole. A také na to, co učitelům komplikuje práci a nakolik jsou v ní spokojeni. Co se tu říká? Že sounáležitost českých žáků se školou je mimořádně nízká, školu nemají rádi. Na druhou stranu si učitelé nestěžují, že by žáci byli neposlušní nebo jim jinak výrazně komplikovali výuku. Přesto je spokojenost učitelů s profesí mimořádně nízká. Spokojená je pouhá třetina z nich. Jak ve spokojenosti dětí, tak i učitelů jsme tedy na chvostu žebříčku.

Elektronickou publikaci o šetření TIMSS si můžete přečíst ZDE. Závěry najdete na str. 7, učitelské hodnocení podmínek pro výuku na str. 31, postoje žáků na str. 40.