Ani ty nebudeš mít maturitu. Jak zahnat děti na učiliště

Účastníci tripartity zažili koncem září v Lichtenštejnském paláci na pražské Kampě překvapení. Kromě průmyslníků, odborářů a ministrů se jí účastnili také zástupci krajů a rozpoutala se tu debata o takzvaném cut-off score, státem daném minimálním počtu bodů z testů na střední školy. Kdo by skončil pod touto hranicí, nesměl by na maturitní obor. Jednotné státní testy běží od loňska, ale záleží na ředitelích škol, jakou jim v přijímacím řízení dají váhu. Na konci neoficiální debaty se premiér Andrej Babiš (ANO) nečekaně obrátil na stranického kolegu, ministra školství Roberta Plagu se slovy, aby na cut-off score začal pracovat.

Zda to už Plaga skutečně dělá, není možné zjistit. Médiím se vyhýbá, jeho tiskové oddělení mlží. „Problematika cut-off score bude jedním z témat jednání vlády s Asociací krajů,“ píše jen. Ani po doplňující otázce - Bude tedy hranice zavedena, nebo nebude a na čem to záleží? – není ministerská odpověď o nic jasnější: „Opravdu, nic konkrétnějšího vám v tuhle chvíli nemůžeme sdělit.“ Je možné, že odpovědi se vyhýbá i proto, že v tomto příběhu hraje druhé housle. Myšlenku nepodkročitelné hranice si totiž už více než rok hýčká hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák (ANO) a jeho náměstek Stanislav Folwarczny (ODS). A když si ji vzal za svoji i premiér Babiš, rozhodli se konat. Protože kraj může předkládat zákony, návrh zpracují sami a koncem roku nebo začátkem příštího pošlou do sněmovny.

Možná tak budeme svědky naprosté rarity, kdy zásadní změna systému vznikne mimo vzdělávací politiku státu. A výsledek by mohl být tristní. Odhadem tisícům dětí by to zavřelo dveře k vyššímu vzdělání, které dává vyšší šanci porozumět současnému světu a uspět v něm. Znalci učňovského školství v Česku současně varují, že bez zásadní změny učilišť není dobrý nápad do nich posílat ještě víc dětí. Podle zjištění školních inspektorů je v mnoha z nich výuka teoretických předmětů na nevalné úrovni. A lepší to není ani po praktické stránce: bývalý ředitel Vítkovic Libor Witassek, který Česko právě reprezentuje na Evropském týdnu odborných dovedností pořádaném Evropskou komisí, upozorňuje, že učiliště kulhají též ve výuce moderních technologií.

Sen o moderním stroji

Halekající parta mladíků v čele s tělocvikářem míří na hřiště za školou. Ve dveřích do Střední školy technické Opava jim uhýbají dva drobní kluci, jdou na odpolední vyučování. Jsou tu teprve od září, za tři roky budou z těchto učňů obráběči kovů. Pokud se tímhle oborem budou živit, čeká je práce v montérkách u ručních soustruhů a frézek.

„Raději bych dělat na CNC strojích,“ povzdechne si jeden z nich. Kdo umí ovládat počítačem řízený (computer numerical control) obráběcí stroj, obejde se nejen bez montérek, jeho práce je také mnohem lépe placená a navíc má budoucnost. Chlapec ale přiznává, že na tuhle lákavější kariéru si netroufl. „Bál jsem se maturity,“ vysvětluje, proč šel do učení. Věří, že na škole, která má i maturitní třídu, kde se na CNC strojích pracuje, má jistou šanci se s nimi potkat. Zatím se ale dostal jenom k ponku, kde se železem pracuje holýma rukama.  nejen bez programování, ale i bez soustruhu.

Opavská technická škola má tři obory, pokud jde o opracování kovů. Jeden maturitní, mechanika seřizovače, který by po čtyřech letech měl umět CNC stroje obsluhovat, seřizovat a znát základy jejich programování. A pak dva učební, zmíněného obráběče kovů, který se učí pracovat na mechanických strojích, soustruhu a frézce, a mechanika zámečníka, který se učí ruční obrábění kovů. Hierarchie je jasná, pokud jde o plat i renomé profese  – od počítačem řízených strojů přes mechanické k ruční práci. Výuka probíhá v opačném gardu, pilovat, řezat a ohýbat si zpočátku musí zkusit všichni.

Citovaný mladý obráběč kovů se s CNC stroji opravdu jen potká, někdy ve třetím ročníku si je bude moci spíš prohlédnout než opravdu vyzkoušet ve školní učebně. „Moc na nich nepracují,“ říká ředitel opavské školy Josef Vondál. Jistou šanci má ještě ve firmě, kam půjde na praxi, ale ani tam podle něj není velká.

Vondál zvažoval, že by i obráběče naučil ovládnout programované stroje - „potlačil klasiku a víc se věnoval CNC“. Z tohohle pro děti výhodného plánu ale nakonec vycouval. Velké firmy na Ostravsku sice mají moderní technologie, ředitel však dal na názor těch, které je nemají. „Menší firmy mi říkaly, nech tu klasiku, nic neměň,“ říká. „A já musím vycházet z požadavků trhu.“

Mimo školní obzory

České učňovské školství se tak dostává do začarovaného kruhu. Učí děti dovednostem, které jsou už dnes minulostí. A větev si podřezávají i firmy, které to po školách chtějí. Když budou chtít obstát v konkurenci, modernizace je nemine - jenže pak jim člověk, který umí pracovat jen na soustruhu a s pilníkem, nebude moc platný.

„Učňovské školství bohužel odráží stav našeho průmyslu,“ říká Libor Witassek. „Montovny kvalifikované pracovníky nechtějí. Ale myslím, že řada montoven přijde na to, že chtějí vyšší přidanou hodnotu a budou potřebovat lidi s vyšší kvalifikací.“ Kdo umí na soustruhu a frézce, je sice podle něj svým způsobem větší machr  než ten, kdo jen mačká tlačítka počítačem ovládaného stroje. Jenže brzy bude tato dovednost patřit spíš do říše skazek a hobby než mezi činnosti, kterými se dá ve firmě většinově uživit.

Witassek se ve strojírenství pohybuje dvacet let a už koncem 90. let založil v Opavě rekvalifikační centrum. Prošly jím stovky zájemců včetně lidí z oboru, kteří zrovna vyšli z učiliště. Před pěti roky centrum rekvalifikovalo hlavně na obsluhu CNC obráběcích center, dnes už se tuto ve firmách běžnou činnost ve školách naučí aspoň někteří studenti. „Teď nám utíkají jiné nové obory, třeba elektroerozivní obrábění, 3 D tiskárny na kovy, obrábění kompozitních materiálů,“ vypočítává Witassek. Ani jeho rekvalifikační centrum nedokáže pochopitelně reagovat na všechny technologické změny, které jsou rychle dopředu - a podle Witasska jsou „úplně mimo obzory škol“.

Proto by uvítal, kdyby v Česku po vzoru Německa vznikla vzdělávací centra, která vlastní desítky nebo i stovky firem, kde by se odehrávala praktická výuka. O jejím obsahu by měly rozhodovat nejen firmy, ale i školy a regionální samospráva. Jen tak mají studenti šanci potkat se s nejmodernější technologií. Současná praxe v jedné firmě nestačí, nikde není psáno, že student bude mít to štěstí, a dostane se do moderně vybavené továrny, navíc ho tam obvykle ke stroji stejně nepustí ze strachu, že by ho rozbil či zdržoval výrobu.

Libor Witassek rozhodně není zarytý odpůrce učilišť, ale měla by se podle něj zásadně změnit. Nic takového se ovem v Česku nechystá. Kraje a premiér horují pro opatření, které by je navzdory jejich současnému stavu naplnilo - jenže zahnat děti do učení pomocí tak tvrdého nástroje, jakým je cut-off score,  považuje Witassek za hodně špatný nápad. Jak ukazuje příklad opavské střední technické školy, maturanti se učí v praxi použitelnější věci víc než učni. Navíc je negativní motivace snadná, ale obvykle nefunguje.

„Učiliště musí být lákavá. Změnit přijímačky je řešení důsledku, nikoliv příčin,“ říká. „Teprve až děti a jejich rodiče uvidí, že se díky učilišti potkají s nejmodernějšími technologiemi, uvidí v nich perspektivu.“ Za současného stavu se nezájmu o učiliště nediví. „Kdo chce, aby jeho dítě vydělávalo 18 tisíc čistého?“ říká. „A vezměte si, kolik dětí je tam třeba závislých na drogách.“

Závora místo reformy

Dnešní učiliště opravdu nejsou obvykle místem, kde by se děti rozvíjely. Podle nedávného průzkumu společnosti Člověk v tísni učni mnohem víc než maturanti věří dezinformačním webům a vůbec se hůř orientují ve  světě informací. Také čtenářská gramotnost, předpoklad pro celoživotní učení, je u žáků učilišť velmi slabá.

Úroveň teoretického vzdělávání na učilištích kritizuje i Česká školní inspekce: ve většině navštívených škol hodiny probíhaly nudně, dominovala frontální výuka, žákům nebyla dopřána žádná možnost aktivity. „Jen ve zhruba třetině sledovaných hodin měli žáci možnost samostatně objevovat nové poznatky,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. „Jen výjimečně byly uplatňovány příklady využití znalostí a dovedností v reálných životních nebo pracovních situacích.“

Když inspekce před třemi lety testovala, zda se mladí lidé za tři roky na učilišti někam posunuli ve znalostech v přírodovědných předmětech, došla k alarmujícímu závěru – ani o píď. Stejné otázky zadala dětem z devátých tříd i učňům a zjistila, že jsou na tom úplně stejně. Zabývat se učni a tristním stavem jejich vzdělávání je tak jedním z velkých úkolů, který čeká na řešení.

Jednou z cest může být Liborem Witasskem naznačená německá cesta duálního vzdělávání, kdy díky masivní účasti firem mají učni šanci poznat opravdu moderní technologie. Stejně tak je možné uvažovat o tom, že mladí lidé mají vstřebat co nejvíc všeobecného vzdělání, obecných a přenositelných kompetencí, které jim v rychle se měnícím světě umožní úspěšně přežít spíš než těm, kdo se uzavřou v jednom učebním oboru.

Žádná státem moderovaná debata však neprobíhá. Místo toho premiér Babiš horuje pro závoru v podobě cut-off score, která do učilišť odkloní ještě víc dětí než dosud. Už dnes jsme podle aktuální zprávy OECD zemí, kde šance dítěte dosáhnout vzdělání fatálně ovlivňuje sociální a ekonomické postavení rodičů – v Česku dosáhne na vysokoškolský titul zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, přičemž průměr OECD je 21 procent.

A dá se čekat, že cut-off score tuhle statistiku ještě zhorší. Testy se totiž dají trénovat a rodiče, kteří lpí na vzdělání, budou na děti tlačit, případně jim platit kurzy. Krom toho se ještě sníží šance na maturitu u těch dětí, které měly smůlu na špatnou základní školu případně mizerného učitele.

Učitelé proti dětem

Současnou debatu o cut-off score rozhýbal zmíněný tandem z Moravskoslezského kraje. Konkrétně bývalý rektor Vysoké školy báňské Ivo Vondrák (ANO), hejtman a poslanec, aktivní ve školském výboru, a bývalý učitel a ředitel základní školy Stanislav Folwarczny (ODS), nyní náměstek hejtmana a místostarosta Českého Těšína. Ten šel už do krajských voleb se steskem, že „úroveň školství, kdysi skutečná chlouba naší země, klesá“ a za svůj hlavní úkol považuje „podporu technických oborů na středních školách“. Hned krátce po volbách přišel Folwarczny za hejtmanem Vondrákem: „Řešili jsme problém upadající kvality maturit a dospěli k tomu, že když se na maturitní obory dostávají studenti, kteří na ně nemají, musíme s tím něco dělat.“

Náměstek Folwarczny dospěl k tomu, že maturitu zkvalitní tím, že některé děti do maturitních oborů vůbec nepustí – vyřadí je zmíněným cut-off score hned u přijímaček na střední školy. O této myšlence začal šéf školské komise Asociace krajů Vondrák přesvědčovat své kolegy a výsledek se dostavil. Na v úvodu zmíněné malostranské schůzi tripartity začal o cut-off score mluvit někdo úplně jiný, Vondrák už prý ani neví kdo. Každopádně výsledkem byl zájem premiéra Babiše a jeho bleskový úkol pro ministra Plagu.

Hejtman hájí cut-off score následujícím konstruktem: Stoupá počet studentů, kteří propadnou u maturity. To je dané tím, že se na maturitní obory dostanou i ti, kdo na ně nemají. Jejich přítomnost ve školách má neblahý vliv na ostatní, protože se výuka kvůli nim zpomaluje, nastavuje se podle nejslabších. Dostatek maturitních oborů navíc vede k tomu, že se děti nesnaží, protože nad nimi nevisí hrozba, že se nedostanou. Zároveň na trhu práce chybí vyučení.

Jakékoliv protiargumenty Vondrák odmítá. Třeba to, že když inspekce zkoumala, proč na čtyřicítce škol propadá u maturit mnohem víc studentů, než je obvyklé, došla k tomu, že lví podíl na tom má špatná úroveň škol: učitelé, kteří nemají potřebné vzdělání a neumí děti nadchnout, ředitelé, kteří se kvalitou jejich práce nezaobírají, i nepodnětné prostředí, které vede k abnormálnímu počtu absencí.

Nebo námitka, že současná podoba státní maturity má řadu kritiků, kteří jí vyčítají školometskost, vady v testových otázkách či naprosto chybějící kreativitu. A hlavně to, že modernímu světu by víc odpovídala závěrečná zkouška, při které by student prokazoval, že je schopný samostatně uvažovat, pracovat s informacemi, vytvářet si hypotézy a kultivovaně obhájit názor, ke kterému došel.

Stejně tak je pro něj mimo debatu podoba testu na střední školy, kde mají děti hledat tak odtažité věci jako „anafora“ nebo „epizeuxis“, případně rozlišit popis od líčení či úvahu od výkladu. „To nechávám na odbornosti tvůrců testu,“ odkazuje Vondrák na Cermat - Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, které vyvíjí státní maturitní i přijímačkové otázky.

Podobný konstrukt jako je možné často slyšet od řady učitelů. Společné je jedno: nedůvěra k dětem a jejich chuti se dozvídat nové věci, představa, že když nad nimi nevisí bič, budou se flákat. „Je dobře, že žáci budou vědět, že bez výsledků nepůjdou na maturitní obor,“ souhlasí s cut-off score předseda Asociace středních průmyslových škol Jiří Zajíček. „Dneska každý všechno dostane zadarmo, každému uhýbáme.“ A že by systém měl šance dětí na co nejvyšší vzdělání spíš podporovat než jim je brát? „Nikdo nikomu žádnou šanci nebere,“ říká Zajíček. Každý se dle něj může snažit a připravit se, aby cut-off score překročil.

Průmysl chce lákat

Náměstek Folwarczny si ovšem myslí, že ministr Plaga sice cut-off score vnímá jako téma, nicméně moc se do jeho přípravy nehrne. Do práce se proto pustil kraj a hejtman Vondrák zmiňuje, že už se spojil s Cermatem. „Ten stanovil, kolik asi bodů z testů přijímací zkoušky by žák měl mít, aby měl předpoklad složit maturitu,“ říká Vondrák. „Závěr zní, že z matematiky 10, z češtiny 20 bodů. Není to žádné drama, pro náš kraj by to znamenalo, že na maturitní obory by se dostalo o pět procent méně žáků než dosud.“

„Problém s neúspěchem některých studentů u maturitní zkoušky rozhodně existuje,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Andrys. „ Ale lze ho řešit jinými cestami než cut-off score.“ Tou nejtěžší z nich je, že když už školy naberou slabší studenty, měly by jejich handicapy v průběhu vzdělávání odstranit, přivést je k úspěšnému konci studia. Potíž je, že méně úspěšní žáci se většinou dostávají také na horší školy, a tím pádem se jejich nedostatky v porovnání s vrstevníky spíš prohlubují.

Přijímací test by podle Andryse měl také zkoušet spíš obecné studijní předpoklady a čtenářskou gramotnost než matematiku a češtinu. Pak by méně hrozilo, že někoho pošleme k soustruhu místo k CNC stroji proto, že měl smůlu na učitele nebo jeho rodiče neměli peníze, aby mu zaplatili přípravné kurzy. Představu hejtmana Vondráka a Cermatu, že je možné jednoduše stanovit limit, který už u přijímaček předpoví úspěch u maturity, považuje Andrys za sociální inženýrství: „Žádný vztah mezi úspěchem na vstupu a pravděpodobným úspěchem u maturity mi není známý.“

Cut-off score má však ještě mocnějšího odpůrce –překvapivě je jím Svaz průmyslu, který byl dosud vždy na straně jakéhokoliv zásahu, jenž mu přihraje levnou nevzdělanou pracovní sílu. „Společnost se mění, do výroby proniká robotizace a digitalizace,“ vysvětluje nyní jeho specialistka na oblast vzdělávání Milena Jabůrková. „Jestli se chceme připravit na posun ekonomiky k vyšší přidané hodnotě, potřebujeme co nejvíc kvalitně vzdělaných lidí.“

Navíc Jabůrková nevěří, že nějaký bič shora by mladé lidi skutečně přiměl dělat práci, kterou dělat nechtějí. „Polovina z těch, kteří se dostanou na školu, kam nechtěli, jdou stejně dělat něco jiného,“ říká. Perspektivní cestu vidí v tom, že obor musí být lákavý, nabízet rozvojové možnosti: „Pak tam rodiče své dítě rádi umístí.“