Skřípe mezi zuby

Neúrodná oblast, která trpí nedostatkem vody a vysokými teplotami. Čili poušť. S pouští v literatuře mám problémy. Szienkewiczovou knihou Pouští a pralesem to kdysi dávno začalo a titulem Poušť současného francouzského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Jean-Marie Gustave Le Clézio, o které chci dnes psát, zřejmě na čas skončilo.

Mezitím byl hrůzný zážitek se Steinbeckem. Začátek

Hroznů hněvu

, kde želva leze vyprahlou krajinou podél prašné silnice snad několik desítek stránek, jsem překonávala s těžkostmi a naněkolikrát a ještě dnes se mi z té vzpomínky lepí jazyk na patro. Tahle zkušenost svědčí jednak o tom, že to Steinbeck perfektně napsal, a jednak o tom, že bych se tak sugestivním popisům vyprahlé krajiny měla napříště vyhnout.

A tímto obloukem se vracím zpátky k románu s výmluvným názvem Poušť. Děj románu se odehrává ve dvou časových rovinách. První se věnuje masivnímu exodu pouštních kmenů pod vedením šejka Má al-Ajnína, který nastal na začátku 20. století po příchodu evropských, zejména francouzských armád do země. Evropané pronikali do středu Sahary a původní obyvatelstvo již většinou rezignovalo na otevřený boj, v němž jejich tradiční zbraně nemohly obstát. Velmi mladý hrdina Núd, o kterém se jinak dozvíme jen velmi málo, se zúčastní se svou rodinou nekonečného putování pouští, na jehož konci má čekat hojnost a především bezpečí pro všechny. Celé vesnice a kmeny se na cestě sjednotí pod vedením legendárního vůdce, velkého bojovníka a léčitele, který má požehnání od Boha. Namísto toho je však prakticky do jednoho čeká smrt, jejíž příčinou je hlad, žízeň, nemoci, vyčerpání a nakonec i masakr francouzským vojskem. Má al-Ajnín zemřel mezi několika zbylými přívrženci. Jeho hrob zavál písek a pouštní národ jakoby nikdy nebyl. Núd přišel o rodinu, domov, vůdce, minulost i budoucnost.

Druhý, zdánlivě nesouvisející příběh se odehrává v současnosti. Hrdinkou je Lalla, sirotek žijící se svou tetou v plechovém ghettu na okraji marockého města. Lalla vždy doma vykoná jen to nejnutnější a už utíká do pouště, za hluchoněmým pasáčkem Hartaním, nebo k moři vyhlížet starého rybáře Namána, jehož příběhy ráda poslouchá. Když Lalla vyrostev mladou ženu, začne se o ni ucházet bohatý muž z města. Aby unikla domluvenému sňatku, uteče Lalla do pouště a s Hartaním se vydá na dlouhou cestu pouští. Lalla však cestu nevydrží a skončí v nemocnici a posléze ve francouzské Marseille, kam ji dopraví Červený kříž. Ve Francii žije s tetou v chudinské čtvrti, kde je bída a samota snad ještě větší a nesnesitelnější než v poušti. Lalla je těhotná, přesto se z ní stane slavná modelka. Nuznému prostředí unikne, ale stále se jí stýská po poušti a životě v Africe. Nakonec se tam s několika bankovkami v kapse vrátí, aby porodila dceru v poušti stejným způsobem, jako její matka kdysi porodila ji.

Žádný kontakt

Tahle kniha by měla být dobrá. Dokonce dost dobrá, protože autor je držitelem Nobelovy ceny za literaturu a Francouzi ho v jakési anketě označili za největšího žijícího francouzského spisovatele. Také si pro nás exotické reálie necucá jen tak z prstu, dost toho už procestoval a jeho manželka je z Maroka. Oba příběhy mají něco do sebe. A především jsem při čtení zažívala to, co už dlouho ne, pocit, že vstupuji do neznáma. Opravdu jsem většinou vůbec netušila, co bude na další stránce. Bohužel se mi ale také nepodařilo s žádnou postavou navázat jakýkoliv kontakt, „vžít se“ do ní.

Bude to mimo jiné tím, že mnoho stránek zabírá popis míst, kde se hrdinové ocitnou. Poušť je poušť, a když se k jejímu popisu vracíte již poněkolikáté, asi se nelze neopakovat. Také zážitek z pouště, vedra a žízně mají různí lidé podobný. Popisy situace, kdy hrdinku během jedné příhody několikrát "polije horko“ nebo když stále někomu „žhnou oči horečkou“, vyzní lehce banálně. Oproti tomu popisy chudinských městských čtvrtí jsou o dost sugestivnější a čtenář v nich najde poušť a samotu, kterou není třeba tak doslova pojmenovávat, o to je však působivější.

Také u hlavní hrdinky netřeba tolik zdůrazňovat její jinakost. Dobrá chodí ráda do pouště, kam nikdo jiný nezamíří. Ráda poslouchá dlouhá vyprávění, při kterých jsou ostatní netrpěliví - fajn. Když ale jako čtenář dojdu až k tomu, že Lalla má ráda houfy vos, které lidi ve slumu neustále obklopují, a nevadí jí ani jejich bodnutí, je to i na mě moc. Takový hrdina už na mě nepůsobí neobyčejně, ale začínám se mu v duchu posmívat. Jaký div, že její vyvolený pasáček je hluchoněmý a lidé se ho bojí, protože je prý posedlý ďáblem? To, co by mělo být nezvyklé, působí pak ve všech souvislostech poněkud směšně a vykonstruovaně. A knížka, která upoutává pozornost k osudu jednoho (za)jímavého národa, působí jako psaná pro efekt.

Překonat u Hroznů hněvu cestu želvy po poušti bylo náročné, ale Steinbeckovi jsem věřila, že je to želva z masa a kostí, o kterou třeba jednou na cestě zakopl. Le Clézio jakoby svou „želvu“ vytáhnul z terária a poslal přesně na to místo, kde bude nejlépe sloužit jeho představě o poušti. Navíc jí přimaloval válečné zbarvení, abychom si jí v té pustině všimli. Jako čtenáře mě takové čachry nebaví a mezi zuby mi z toho skřípe horký pouštní písek, kterého je na jedno čtení až dost.

Petra Batók (1979 v Praze), vystudovaná magistra umění na Literární akademii (obor mediální a komunikační studia), nedostudovaná environmentalistka na PřF UK (obor ochrana životního prostředí), pracovala jako referentka, asistentka, recepční a au-pair a PR manažerka v mediální agentuře. Dětství prožila v Praze, pubertu ve Starém Plzenci a dospěla v Londýně. Žije v Mukařově, je vdaná a má dva syny. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii a novela A pak už jen tma v nakladatelství Labyrint.