Nic než přízraky aneb Duchové

Páteční odpoledne jsou v Buenos Aires nesnesitelná. Mám pauzu a prchám z přecpaných ulic, křižuju silnice a pak, ostatně jako každý pátek zapadnu do oblíbeného knihkupectví. Vlastně nevím, jestli je to knihkupectví, spíš taková zaprášená nudle plná knih a školních potřeb. A za pultem velmi zamračená žena. Vždycky si u ní, jakoby na just, něco koupím. Většinou si knížky vybírám dost podivným způsobem. Například tuhle jsem vzala do ruky, protože její obal měl přesně stejnou barvu jako moje kozačky. Světle-modrý obal a na něm jakési rudé sofa.

Jméno autorky, Judith Hermannová. Německé jméno na světle-modrém obalu. Titul ve španělštině se mi ale moc nelíbil: Fantasmas čili Duchové. V originále to je jinak „Nic než přízraky“. Pak jsem si přečetla, že je to bestseller, navíc že jde o povídky ze současného Německa. Povídky a bestseller, to trochu neštymuje, tak to beru. Strčila jsem knížku do tašky, zaplatila, zamračená žena se ještě víc zamračila, jako bych jí z jejího nudlovitého doupěte odnesla poklad. A taky že ano.

Svět, který Judith Hermannová stvořila je křehký jako staré jemné sklo, pořád v něm někdo kouří, dívá se z okna na nějaký neon, nebo jen tak bloumá po městech, někoho matně miluje, ale zároveň ani ne, všechny postavy jako by našlapovaly ve velkém kotouči skelné vaty – jemné a zraňující zároveň. Ubližují si, mluví jednoduše, věci dělají, protože prostě něco dělat musí a taky jezdí na výlety do Karlových Varů a do Prahy. V tomhle světě se neděje nic a zároveň se tam odehrává něco naprosto zásadního, všechno se sune k rozhodnutí, zlomu, obratu, změně života, směru, lásky.

Povídky ale nemají pointy, mají především silnou atmosféru. Jsou to přesně zacílené fotografické záběry na vztahy mezi lidmi, které plynou za sebou, jakoby je Hermannová navinula na velký kotouč a pouštěla vám je pořád dokola.

Celý soubor se rozjíždí povídkou o dvou kamarádkách a jednom muži – téma staré jako lidstvo samo, milostný trojúhelník, v němž má vždycky milenectví přednost před přátelstvím. A právě milenec nakonec názorně a drsně hlavní hrdince ukáže, že zrada je ošidná věc. V povídce odehrávající se v Karlových Varech je pro Čecha až nepříjemně přesně vykreslená atmosféra východoevropského města, diskotéky kdesi v garážích v režii ruské mafie a jakéhosi „bizáru,“ který sice autorka nepopisuje přímo, ale jež lze vytušit za každým vykresleným obrazem. Povídka ze zapadlého švédského městečka, kam dva amatérští hudebníci přijeli na festival, který se nekonal, ale oni zůstali bydlet v levném hotelu a oba si uvědomili, že žít se dá úplně všude, jen je potřeba se k tomu zjištění probloumat neurčitým počtem dní, večírků a jednou zásadní vteřinou smíchu. Povídka z Prahy, povídka z Islandu. V každé z nich muž, žena a jejich vztah vydaný na pospas globální prázdnotě. Plavou v ní jak mohou, jejich tempa jsou pomalá, ale urputná. A ona urputnost, zdánlivě převlečená za pouhý uplývající čas, je nakažlivá.

Pak jsem si na netu četla všechno možné o mladé německé autorce – skákala jsem jak kamzík s rozhovoru na rozhovor, z recenze na recenzi a utkvěl mi hlavně příběh o tom, jak ji do literárních nebes vynesl vyhlášený kritik Marcel Reich - Ranicki a jak se první knížky Letní dům později (2000) prodalo 250 výtisků. A taky o tom, že ji v Česku vydávají Větrné mlýny. Hned jsem si nasadila sluchátka a vytočila na skypu Pavla Řehoříka z Větrných mlýnů, abych mu řekla, že je skvělé, že Judith Hermannovou vydávají. Pavel mi pak vyprávěl historku, kterak se s ní on a Petr Minařík před lety seznámili v Berlíně – hráli tenkrát v metru a vydělávali si tak na vydávání knížek a Judith Hermannová pracovala jako servírka v baru a říkala jim, že píše knihu. Za dva roky pak skutečně vyšla a Větrné mlýny dodržely slib a vydaly už dvě její povídkové sbírky v češtině. A zrovna před týdnem prý byla v Berlíně velká party – protože Judith Hermannové vyšla nová knížka. Doufám, že až si koupím třeba kozačky zelené, bude tam na mě čekat – v zaprášené nudli se zeleným obalem.

Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, novinářka a spisovatelka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého. V současné době žije v Argentině, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku a v Brazílii.