Malíři slova

Ota Janeček.Vše počíná vajíčkem. Lyra Pragensis, 1999. „Vejce, vejce, všude samá vejce a v každém vejci se odehrává jiný děj.“

Jan Bauch. Jak udělat z obrazu báseň. Lyra Pragensis. 1988. „Hledal jsem způsoby, jak udělat z obrazu báseň na zvolený námět, jakoby symbol nebo metaforu.“

Výtvarný doprovod v obou případech tvoří reprodukce vlastních obrazů, které doplňují a podtrhují sdělnost napsaného.

Už tituly knížek ukazují, že výtvarník je v obou případech také mistrem slova. Oba malíři na neveliké ploše sdělují, jak si vytvářejí na plátně prostor, do kterého pak vlévají svoje prožitky, názory, pocity. „Prostor [obrazu] je vytvořen simultánností myšlenek asi tak, jako když František Halas vytváří atmosféru básně.“ Janeček touží po formě, kterou v momentě dosažení opouští. I pro Baucha je znamením života neustálý pohyb, který všechno překoná. „Uchovat si celistvost duše, držet se hodnot a pravdy znamená pro mne z hlediska mé práce stavět a neustále dostavovat obraz, zanechat na něm i stopy zápasu a bolesti, ale zároveň ho promalovat, aby měl do sebe vhnětenou co největší sílu a pohyb.“

Různá témata se v obou kolibřících plynule prolínají. Malování, dětství, důležitá setkání. Názory na užitečnost kritiky. Bauch i Janeček vzpomínají na umělce, kteří je ovlivnili, ať už to byli malíři, sochaři, básníci či architekti. Oba hovoří o světech fantazie a všednodenní reality, o svých postojích k životu a způsobech, jakým ho výtvarně ztvárňují, o snaze dopátrat se podstaty nebo se jí alespoň dotknout a zachytit toto setkání na plátno. Formulují otázky, které si kladou, i odpovědi, které k nim skrze tvorbu přicházejí. Je poselstvím umělce znepokojovat a dráždit? Nebo přinášet radost a spočinutí? Ukazovat skutečnost, jaká je, anebo připomínat ztracený ráj, po kterém všichni někde v nitru toužíme?

Bauch i Janeček zachycují týž svět, tu samou realitu, ale každý z jiného úhlu. Bauch vyrostl nedaleko Betlémské kaple, z jeho obrazů i slov vane vlhko gotických zdí, barvy antických tragédií. Jeho dílem se vine neúnavné hledání rovnováhy mezi člověkem a nemilosrdným světem, který ho obklopuje. Pro Baucha je důležitá odvaha, se kterou umělec jako prostý, zranitelný tvor vstupuje do dramatu světa, v němž bloudí, hledá, je poražen a zase znovu vstává. Jeho cesta je Odyssea, krkolomná a vysilující pouť k vlastnímu člověčenství.
Také Janeček se chce dopátrat podstaty pravdy a proměnit ji v realitu obrazu. Dívá se však na svět s potěšením. Při ohledávání vnitřní postaty jevů a nahlížení za roušku tajemství, které skýtá lidská duše, znovu nachází dětský úžas, vlévá do žil čerstvou krev, omlazuje starý svět. Janeček dává hmotě v prostoru nové těžiště, čímž vytváří napětí, dráždí, vtahuje do hry. Vyzdvihuje obraz do oblasti představy, poezie.

Oba malíři vdechují do svých děl energii pohybu a hledání. V jejich slovech je vášeň a zároveň zvláštní smutek, jelikož ze všech obrazů, které nosí v sobě, odevzdávají jen zlomek. Nic nepředstírají, člověk jim věří každou větu, stejně jako každý tah štětcem. Oba kolibříci mají magickou moc; v mžiku oka prozáří prostor vhledem a inspirací.

Hana Andronikova je autorkou románu Zvuk slunečních hodin (2001), který dostal cenu Magnesia Litera, a souboru povídek Srdce na udici (2002). Autorsky se podílela na divadelním projektu Tanec přes plot (2008) pro divadlo Archa.