Lodní deník XXIII. - Narozeninové čekání

Dneska je třicátého dubna, čarodějnice. A já už mám zase narozeniny!

Letos nebude pugét, romantická večeře, plody moře, francouzské víno, crème brûlée, ani lodičky na Vltavě. Letošní narozeniny budou tak odlišné, že v zástupu předchozích a budoucích narozenin rozhodně nezapadnou. Svou jinakostí vybočí z řady jako zlomený prst.

Nebude ani vesnická veselice à la Fellini hadr jako posledních pár sezón, kdy vedle obrovské planoucí vatry s hořící chudinkou na jejím vršku vyhrávali tři namakaní chlapíci, dva na elektrické akordeony, třetí na bicí, a my se s nimi pokoušeli držet krok na zdusané trávě návsi.

V den narozenin si člověk připadá privilegovaný. Od malička je vychováván v představě, že jeho narozeniny jsou speciální a jedinečné, že on je v tento den skvělý a nejlepší a měl by být všemi opečovávaný. V ten den ho čekají jen samé příjemnosti: dorty, květiny, dárky, úsměvy a všeobjímající rodinná láska. Čím jsme starší, tím méně tomu věříme, ale podvědomě po našem slavném dni toužíme a celý rok ho tajně vyhlížíme. A když konečně přijde, máme hloupý pocit, že jsme šizeni, že si přece zasloužíme víc.

Pro děti jsou narozeniny obrovskou událostí, ve zpětném zrcátku času se však smrsknou jen na stříkance vzpomínek. Ublemtané pusy plné mámina domácího dortu z roztékající se želatiny,  obrovský binec v malém bytě po návštěvě příbuzných, nevyhnutelná rodičovská hádka. Pak ještě  pocit noční nervozity z toho, zda nazítří, na Prvního máje, bude dost hezky na to vzít si na sebe do průvodu nový dárek. Silná touha uplést si věneček z pampelišek, ale ty, co rostly přes ulici u nádraží, byly vždycky off limits.

„No vidíš, holka,“ píchne mě v žaludku vzpomínka na tetu, „kdyby sis chvíli počkala, mohlo z tebe být krásné májové koťátko stejně jako z tvojí sestry.“ Ale já, narozená v rozpuku noci, jsem se nějak po čarodejnicku zvrtla.

Čím jsem starší a čím víc narozenin a jejich oslav mám za sebou, tím míň si jich pamatuji. Splývají mi v jeden předpověditelný a léta opakující se scénář. Ze všech mi v mysli vyvstávají jen ty, při kterých se ten den něco nepovedlo, něco se zvrtlo, a já zažívala nesmírný pocit zmaru. Pokazila jsem to a teď musím opět sáhodlouze čekat na nápravu, na další poslední duben.

Sezvala jsem sousedy k nám domů, slavila jsem šesté, začátek let osmdesátých. Sousedé, povšechně důchodci a v mých tehdejších dětských očích století dědové a báby, nevěřícně kroutili hlavou, co ta malá blázní, ale nakonec se ke všeobecnému překvapení do jednoho dostavili. I s pugétem. Já na pozvání dávno zapomněla a běhala mezitím s dětmi v parku. Dodnes to mrzí.

Něco podobného se opakovalo při mých osmnáctinách, kdy mi přijel z Německa gratulovat starší podivín a sběratel bárbínek. Proseděl u nás v kuchyni ve společnosti mých vytřeštěných rodičů několik hodin, zatímco já se trajdala s klukem po městě. Než jsem se vrátila domů, byl pryč. Naštěstí.

Nebo jedny velké kulatiny, kdy početná zahradní společnost hladově vyčkávala na slíbené pečené sele. To se dostavilo až po půlnoci a syrové, takže jsme ho celou noc pekli na kradeném dříví. Ráno už na něj nikdo neměl ani pomyšlení.

Nebo jiný rok, kdy se ve všeobecném zmatku zapomnělo na hory špekáčků a ty se pak musely zakopat do hnoje. Venda, pes odvedle, si tam nějakou dobu chodil tajně debužírovat, měl kachní žaludek a přežil všechno. I své majitele.

Nejlepší narozeniny byly bezpochyby ty, kdy jsem s těhotenským bubnem ležela v parádních šatech na balkoně, dívala se na vlny a na ciferníku nových hodinek, které jsem právě dostala, si tiše odpočítávala čas.

Narozeninový den vždycky tak rychle uteče, čeká se na něj nesmírně dlouho, plánuje se, připravuje, jeden se otočí, a den je pryč. Letos tenhle problém nemám. Letos mám spoustu času. Není třeba někoho zvát, něco plánovat. Sedím v sudu, voda je horká, dívám se na odcházející den. Právě nad námi přeletěl obrovský páv, poslední dobou jediný aeroplán brázdící červánkovou oblohu. Usedl na jilm na druhém břehu rybníka a křičí jak o život. Mně na hlavě pomalu uvadá pampeliškový věnec, na který jsem po letech konečně měla čas. K večeři byla ryba, co jsme vylovili z rybníka, jako dezert domácí zmrzlina z mléka z kravína. Na prstu mi skrz vodu svítí zlatý prsten, který jsi mi dal, pravda se čtyřměsíčním předstihem, ale na tom teď v našem bezčasovém prostoru nezáleží. Navíc zlato je navždycky.

Sedíme vedle sebe v houstnoucí tmě, ve vychládající vodě, tvůj bok vedle mého, oproštěni od všeho nepotřebného a zbytečného a díváme se na hvězdy, které tu s námi zůstaly.

Netuším, jaké budou moje příští narozeniny, co s námi bude, kde nebo jak, ale cítím, že všechno bude fajn. Kdybych teď seděla v paneláku, v každém patře by tuhle mojí hlášku slyšeli. V zahradě panuje ticho a klid a kromě páva mě neslyší nikdo.

Odbila půlnoc, nastává první máj a já se pouštím do dalšího nekonečného narozeninového čekání.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.