Lodní deník XIV. – Čtyřicet dnů

Čtenářům je patrně známo, že naše loď Festina nebyla vpuštěna do domovského přístavu. V tomto chvatném zápisu upatlaném od medu a obaleném tučňáčími peříčky se pokusím vylíčit, co se vlastně tehdy přihodilo.

Posádka řvala nadšením, když k lodi doletěl první racek skvrnitý. Promenádoval se po ráhnu jako modelka a užíval si pozornost sroceného davu. Naše cesta se blížila ke konci. Kormidelník Jack Dent si mohl hlavu ukroutit, aby neztratil opeřence z dohledu, a on se mu na znamení přízně vykálel na hlavu. Paluba se otřásala škodolibým smíchem. Padaly nejapné poznámky, že po takovém vydatném přihnojení kormidelníkova pleš opět zaroste kučerami a uhrovitá tvář se vyhladí.

Skvrňáky nikde jinde nepotkáte, ti žijí jen u nás. Někdo tvrdí, že si své jméno vysloužili, když při epidemii skvrnitého tyfu vyklovávali mrtvým i těm teprve umírajícím oči z hlavy. Jenže já, důstojník Testim Onium, takovým báchorkám nevěřím. Svět je dobrý a uspořádaný a na mě na souši čeká půvabná snoubenka Rose. To se jen lidské fantazírování vyžívá v samoúčelné krutosti.

Při plavbě, jejíž závěr popisuji, jsme přepravovali peří tučňáků. Vzácné zboží si objednal obchodník Opulentos, nejbohatší muž ve městě. Hodlal z nich ušít lehké, a přitom hřejivé pršipláště, po kterých každý zatouží. Všichni jsme byli vázáni slibem mlčenlivosti.

Mohli jsme se přetrhnout, abychom náklad dopravili včas. V uších nám zněla obchodníkova slova, že při brzkém návratu vyplatí všechny dvakrát. Zato v opačném případě se bude za každý den zpoždění srážet desetina z dohodnuté odměny. Proklínali jsme bezvětří, spílali jsme kormidelníkovi Dentovi, obětovali jsme všem známým bohům. Někteří muži pro lepší pocit foukali do plachet.

Cíl byl na dosah. Dva námořníci dovezli kapitána spolu s poďobaným Dentem k přístavnímu molu. V ústrety jim kráčel velitel vojenské posádky následovaný vojáky a nedočkavým Opulentem. Na tu dálku jsme neslyšeli, co si říkají, ale rozeznali jsme, že po slovní výměně propukl obchodník v pláč a vztekle kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. Ozbrojenci namířili proti našim lidem meče a donutili je vrátit se do člunu.

„Jsme v karanténě. Vyřiďte si to s Dentem,“ zavrčel kapitán a zavřel se ve své kajutě. Podle cinkotu skla, jak hrdlo láhve narazilo na sklenici, měl program na následujících čtyřicet dní rozmyšlený. Jenže zachmuřený kormidelník nebyl sdílnější. Údajně se vojákům nezdál kapitánův záchvat kašle a krví podlité oči. A ani Dent si prý nevysloužil jejich sympatie. Dokud se neprokáže, že jsou zdraví, nesmí na souš ani páchnout.

I těm nejslabším počtářům do večera došlo, že na konci karantény budou na mizině.

Někdo už po prvním týdnu skočil do vody a plaval na volné moře směrem k červenému slunci na obzoru.

Parta zoufalců obsadila sklad a spořádala všechny zásoby jídla. Zbyly jen spálené suchary.

Druhý týden se plavčík Kibi houpal na stožáru. Později se zjistilo, že má kolem krku omotané lano.

Na konci třetího týdne na sebe kuchař vylil poslední sklenici medu a pak sešel do podpalubí vyválet se v peří. Když šplhal na stožár a křičel, že uletí, nikdo neměl to srdce mu prozradit, že tučňáci nelétají.

Hlad donutil námořníky chytat racky. Jako návnada se nejlépe osvědčil Kibi.

Čtvrtý týden se racci naší lodi obloukem vyhýbali. Suchary stále netknuté.

Někdo v noci vytáhl kotvu, Festina se vrací na otevřené moře.

Zbylí muži vyrazili dveře kapitánské kajuty, aby se zmocnili alkoholu.

Kapitán, který všechnu pálenku vypil, nejeví známky života.

Na otevřeném ohni se opéká kapitánovo marinované maso.

Pátý týden trávím vysoko v lodním koši.

Festina nabírá vodu, která z jejích útrob vyplavuje peří tučňáků.

Šestý týden. Už jen pár hodin a karanténa skončí. Blouzním o shledání s Rose.

Těžké mraky ohlašují bouři a na širém moři držím hlavu nad vodou jen já, zapisovatel.

Ukládám deník spolu s posledním zčernalým sucharem do sklenice od medu.

Tu v dálce zaslechnu hlas kormidelníka. Hystericky se směje.

Snažím se překřičet poryvy větru a upozornit na sebe.

„Ještě nezapomeň napsat, Testime,“ obrátí se Dent nečekaně mým směrem, „co se stalo na molu. Velitel se mě ptal, proč jsem tak poďobanej. A já, jak jsem byl na vás naštvanej kvůli těm posranejm vtipům, jsem řek, že mám pravý neštovice.

Byl to jen vtip.

A asi se nepoved.“

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.