Lodní deník XII. – Jsme na jedné lodi

Jsme na jedné lodi, napsal student Dan první větu. Nijak originální, stejnou větu opakoval každý. Nejenom na jedné lodi, ale sdílíme i jednu obrovskou záchrannou síť, připsal proto druhou. Měl na mysli sociální sítě, na těch v karanténě trávil celé dny. Podepisoval petice, přidával se do skupin, sdílel informace. Chtěl zachránit svět. Před pandemií, a možná ještě víc před panikou. Ale jak, to nevěděl. Ani optimistický blog se mu nedaří napsat, dostal se jen k druhé větě. Víc než svět totiž toužil zachránit jednu jeho obyvatelku. Svou bývalou přítelkyni Simonu. Rozešli se na konci února. Simona chtěla odjet do Itálie na Erasmus a Dan ji nechtěl pustit – každému už přece muselo být jasné, že v Itálii se něco děje. Vyber si, buď Itálie, nebo já, dal jí nakonec zbrklé ultimátum – a ona si vybrala, odjela a uvízla v Miláně. Zpočátku jí škodolibě přál, že má, co chtěla, později ji začal litovat. Ale hlavně se mu po ní stýskalo. Kdyby se mu ozvala, přijel by pro ni třeba na kraj světa. Ale první krok musí udělat ona. Ona odešla.

Jsme na jedné lodi, pronesl Danův otec Radim do kamery a povzbudivě se usmál. Radim byl majitel poradenské firmy, a protože v karanténě neměl komu radit, rozhodl se situace využít ve svůj prospěch. Povzbudí lidi, kteří ho na sítích sledují, a ještě získá nové zákazníky. Proto každý den natáčel a vysílal motivační videa, jak karanténu nejen přežít, ale jak ji využít ke svému osobnostnímu rozvoji. Například naučit se businessové meditaci – tento on-line kurz byl už placený, s karanténní slevou za 4 990 Kč. Jsme na jedné lodi, pokračoval. Ta loď se zmítá v rozbouřeném moři, kormidelník mění každou chvíli směr a kapitán celé dny vyhlíží Čínu. Zarazil se a zmáčkl tlačítko stop. Do politiky zabřednout nemůže, možná ho sledují i příznivci vlády a prezidenta. A taky nesnášel moře. Už jen z pomyšlení na dovolenou u moře se mu dělalo špatně. Nejlíp mu bylo na chalupě. Ale teď se mu každou noc zdál děsivý sen, že se nedožije otevření hranic a žádné moře už nikdy neuvidí.

Jsme na jedné lodi, zopakovala Danova maminka Marta po vysmátém rozhlasovém moderátorovi, ale ironicky se u toho ušklíbla. Tašky s nákupem položila na zem a unaveně klesla na židli. Nejradši by si uvařila kafe, ale čekala ji ještě spousta práce. Zodpovědnost byla Martina hlavní vlastnost. Proto si nenechala napsat neschopenku, jak jí radil manžel. Kdyby to udělal každý, mohli bysme zavřít, a to přece nejde, namítala. Prodávala v malé samoobsluze. Zodpovědně si ušila roušku, zodpovědně si sama umíchala dezinfekci a zodpovědně nosila z práce nákupy, aby manžela a syna nevystavovala zbytečnému nebezpečí, když na rozdíl od ní chodit ven nemuseli. Občas zatoužila hodit zodpovědnost za hlavu a vyměnit ji za laskavost, ale nebylo to tak jednoduché. Kdyby jí aspoň trochu pomohli, hned by se začala víc usmívat a míň mračit. Kdyby manžel aspoň občas uvařil večeři. Kdyby pro ni syn aspoň občas přijel autem, aby nemusela táhnout nákupy pěšky. Ještě že nemusí chodit za maminkou do Alzheimer centra. Nesmí, a maminka by ji stejně nepoznala. Přesto se Marta v noci budila noční můrou, že maminku už nikdy neuvidí. Nejenom v takových chvílích byla ráda, že má svoje dva chlapy doma.

Jsme na jedné lodi, řekla Anna chlácholivě a odešla. Tobě se to mluví, pomyslela si Simona nešťastně. Americká spolubydlící trávila karanténu v podkrovním bytě svého italského přítele s výhledem na moře milánských střech. Všichni jsou na jedné lodi, jen Simona ztroskotala. Měla zůstat s Danem. Kdyby se ji aspoň pokusil zadržet, hned by se k němu vrátila. Ale on se nepokusil a vztah založený na ultimátech nemá perspektivu. Jenže teď seděla zavřená na kolejích v jednom z nejohroženějších měst světa a nevěděla, kdy a jak se dostane domů. Dny trávila sledováním děsivých zpráv a telefonáty s konzulátem a velvyslanectvím. Dáme vám vědět, buďte v kontaktu s vedením univerzity, uslyšela pokaždé stejnou odpověď. Ráda by byla v kontaktu s kýmkoliv, ale kolej už byla skoro prázdná. Kdo mohl, odjel domů nebo k italskému milenci. Simoně se strašně stýskalo po Danovi. Už několik dní se odhodlávala, že se mu ozve. Nebude hned přiznávat, že udělala chybu. Bude předstírat, že volá jen tak. Možná dokonce omylem.

Tiché a prázdné chodby náhle prořízlo zazvonění telefonu. „Dane,“ vyhrkla nadšeně, jako by se před ztracenou lodí konečně na obzoru objevila pevná zem.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.