Cesta, na které už jsme

Když před nákupním střediskem strkám minci do štěrbiny v mechanismu nákupního vozíku, často mnou proběhne lehké zamrazení a předstíraná mnohost výběru rafinovaně nasvětleného zboží v regálech tuhle úzkost jen prohloubí. Přivřu oči, a najednou to tu vidím všechno vydrancované do poslední konzervy, a najednou není kam s tím vozíkem jet. Tohle se mnou udělala McCartyhoCesta.

Je to útlá kniha, která by se dala přečíst za par hodin, ale nedá se. Mnohost stran nahrazuje intenzita textu, která je občas na samé hranici bolesti. Muž a syn jdou po silnici šedým světem sežehnutým neznámou katastrofou. Jaderná válka? Globální přírodní katastrofa? Nevíme a ani se to nedovíme. Protože ani oni to nevědí? Jdou po silnici a všechen svůj hmotný kapitál k přežití tlačí před sebou v nákupním vozíku a netuší, co změnilo jejich svět v „údolí stínu smrti“. Tak jako my, když tlačíme naše vozíky v dosud plných obchodech, netušíme do jakého údolí se právě teď sune náš svět. Optimistické žvásty o věčném ekonomickém růstu setře ekonomická deprese, k níž jsme se sunuli zřejmě už desítky let a nevěděli jsme o tom, až to vybuchlo.

Podobně rodina z MacCartyho Cesty, žena, muž a syn, se o své apokalyptické situaci dozvěděli, až se z nebe začal sypat popel, až všechno přestalo fungovat, až se lidská společnost ponechaná sobě napospas bez politiky, bez státu, bez zásobování, bez policie změnila v drancující tlupy bojující o jídlo, o benzín, a nakonec … (nebudu to dopovídat těm, kteří to nečetli). Žena, která se románě objevuje pouze ve vzpomínkách, nechce v tomto světě žít, a rozhodne se pro dobrovolný odchod z pekla. Muž a syn vyrazí na cestu na jih. Naděje na přežití je mizivá. Ale mají směr. To je jediné co mají.

Víra se znovu rodí z prosté logiky. Z toho, co by mohlo ještě být dobré, co ještě můžeme udělat, nebo nedělat, abychom zůstali lidmi. V rozhovorech otce a syna, které místy nabývají formy jakýchsi drsných básní v té nejprozajičtější próze, se vede boj o samotnou podstatu této víry. Žádné modlení, žádné přimykání se k metafyzickým systémům nebo nadpřirozeným bytostem, jen prosté rozlišení dobrého od zlého, a tím dobrým může být i zabití v obraně, i vlastní smrt.

McCarthy našel v této relativistické době způsob, jak opět oslovit kategorie dobrého a zlého, víry a marnosti. Jako by anticipoval, že se blíží časy, v nichž dnešní konzum a postmoderní rozjívenost vyjeví svou skutečnou podstatu, prázdno po člověku.

Jan Balabán (1961) dosud vydal osm prozaických knih a jednu rozhlasovou a jednu divadelní hru. Jeho sbírka povídek "Možná že odcházíme" získala cenu Magnesia litera v roce 2005.