China Miéville je sedmatřicetiletý britský prozaik, který bývá řazen k předním autorům žánru New Weird, pro nějž je charakteristická městská tematika a spojování prvků science-fiction, hororu a fantasy. Osobitost Miévillova románu však spočívá v tom, že v něm vlastně nic ze sci-fi, hororu nebo fantasy nenajdeme, nesetkáme se ani s mimozemšťany nebo roboty, ani se zombie a upíry, ani s draky a elfy. Město & město pojednává o dvou sousedících městských státech, které se nazývají Besźel a Ul Qoma a nacházejí se kdesi na pomezí střední a jihovýchodní Evropy (jména obyvatel Besźelu mají poněkud slovanský nádech). Dozvídáme se, že do obou městských států je možné dostat se letecky z Budapešti, Istanbulu, Soluně a Skopje, takže snad leží někde v prostoru mezi těmito městy. Děj se odehrává v současnosti, obyvatelé obou měst používají Windows a Google a poslouchají Michaela Jacksona, pokud si zrovna nepouštějí balkánský rock.
Děj románu a způsob, jakým jej vypráví jeho hrdina, inspektor besźelské policie Tyador Borlú, by se dal docela dobře zařadit do žánru hard-boiled detektivního románu – je tu všechno, co k tomuto žánru patří: na počátku nalezení mrtvoly bestiálně zavražděné mladé ženy, realisticky popisované dobrodružné pátrání, které přivádí čtenáře do mnoha prostorů obou měst a do nejrůznějších společenských vrstev, je tu marlowovský detektiv, který mluví obvyklou mluvou detektivů drsné školy (třebaže v rozhovoru s univerzitní profesorkou se ukáže, že také zná Foucaulta a Žižka), je tu jeho mladá pomocnice, stejně drsná jako on.
Proč tedy můžeme Město & město v knihkupectvích najít na regálech označených nápisem „Science-fiction“? Půvab i znepokojivost Miévillovy knihy spočívá ve skutečnosti, že realistický detektivní příběh je zasazen do zcela zvláštního prostoru a že na podivnosti tohoto prostoru se nepodílejí žádné tajemné síly a žádní mágové – je vytvořena pouze lidským pohledem. Miéville ve svém díle ukazuje podivuhodnou roli, jakou hraje při vyvstávání světa pohled – pohled, který nepotřebuje nestvůry a mimozemšťany k tomu, aby stvořil zónu naprosté jinakosti, jiný, neznámý svět. Besźel a Ul Qoma jsou totiž odděleny přísně střeženou a obvykle úzkostlivě respektovanou hranicí, avšak jejich území se zvláštním způsobem prostupují. V některých hraničních prostorech, k nimž patří zejména chodníky a vozovky, se obě města prolínají, většina míst však patří jen jednomu městu. Mohou to být celé čtvrtě, ulice, bloky domů nebo jen jednotlivé domy, v jedné ulici se tedy mohou střídat domy patřící k různým městům.
Obě města spolu nepěstují takřka žádné styky a jejich obyvatelé jsou od malička v rodině i ve škole cvičeni, aby neviděli druhé, cizí město. Samozřejmě je nějak vidí, ale jsou zvyklí nezaostřovat pohled na domy, lidi, tramvaje a automobily druhého města (je možné je podle určitých znaků podvědomě, aniž je tomu věnována pozornost, rozpoznat), takže vše, co patří do druhého města, se neustále nachází na vytěsňované periferii pohledu. Když obyvatel Besźelu dostane povolení ke vstupu do Ul Qomy (nebo naopak), prochází „stejnou“ ulicí, kterou chodil mnohokrát předtím anebo ve které dokonce bydlel, a přitom je jinde, je v cizině: jeho pohled se teď zaostřuje pouze na to, co dříve bylo rozostřeným pozadím, a naopak se pozadím stává prostor, na který se dříve díval a ve kterém žil. Nepovolené přestoupení hranice (k němuž může patřit i nepřípustné zaostření pohledu), se nazývá trans-g (s malým počátečním písmenem) a je přísně trestáno; dohled nad hranicí a výkon trestu má na starosti organizace Trans-g (s velkým počátečním písmenem).
V obou městech se vypráví o mytickém státě Orciny, který měl být starší než obě města a nacházel se na jejich území. Většina společnosti obou měst si myslí, že je to země z pohádek a folkloru, jsou však podivíni, kteří věří, že Orciny skutečně existovala, a dokonce že v hraničních oblastech obou měst stále přežívá a působí skrytou mocí na dění v obou městech. Během pátrání se ukáže, že zavražděná studentka patřila ke stoupencům této víry. Zemřela proto, že se přiblížila tajemství, které mělo zůstat skryto? Mohu prozradit, že čtenář se nemusí obávat, že by se dočkal takové banality. K Miévillovým spisovatelským ctnostem patří, že odmítá klišé laciných záhad, která se nabízejí, s jistou zlomyslností však nechává objevovat se v knize jejich motivy.
Nepřekročitelná hranice, kterou vytváří pohled mezi tím, co je blízké, ovšem odkazuje k mnoha významům, včetně významu politického; není asi náhodou, že obě města leží kdesi na hranici Balkánu (a mimochodem, China Miéville je členem britské trockistické strany Socialist Workers Party a autorem teoretické knihy pojednávající o marxismu a mezinárodním právu). A tak máme při čtení také obavy, že se mnohoznačný význam děje nakonec promění v politický – nebo jakýkoliv jiný – symbol (kupříkladu tím, že by autor nechal v závěru obě města se sjednotit). Ani tyto obavy se naštěstí nenaplní (naproti tomu jako svědomitý detektivní autor pokládá Miéville za svou povinnost odhalit na konci knihy vraha).
Kdo rád literární díla klasifikuje, zařadil by asi Město & město do kategorie „lehké četby“; přesto se jeho autorovi podařilo – právě tím, že se vyhnul pokušení laciných tajemství i pokušení udělat z děje svého románu symbol či alegorii – vytvořit jeden z moderních literárních mýtů o hranici, tak jako Kafkovi v Zámku, Jüngerovi v Mramorových útesech a Gracqovi v Pobřeží Syrt (je podobnost mezi jmény Miévillovy Orciny a Gracqovy Orsenny jen náhodná?). Pro všechny tyto autory je prostor za hranicí hluboce dvojznačný, přes hranici přichází rozvrat řádu, ale také se za ní skrývá pramen smyslu.
U Kafky hranice mezi vesnicí a zámkem zůstávala neprostupná, to, co je jiné a co je schopno udělit smysl, zůstávalo skryté za mnoha zdmi a dveřmi; Jünger popisuje marný pokus ochránit uzavřené společenství v kulturní krajině, uchovávající tradiční řád, před chaosem přicházejícím z lesů, avšak nevyhnutelný rozvrat se nakonec ztotožňuje se znovuzrozením řádu; Gracqovi hrdinové se obávají toho, co je na druhé straně moře, a zároveň touží po tomto nebezpečí, tuší, že pouze narušení hranice a otřes řádu může řád obnovit. Miévillův mýtus je už mýtem počátku jednadvacátého století a kontrastuje jak s Kafkovou tragikou života odděleného od pramene, tak s Jüngerovým spenglerovským katastrofismem a Gracqovou vírou v katarzi, kterou přináší odvaha.
Na konci Miévillova románu nepřichází ani zoufalství, ani katastrofa, ani katarze; sice dochází k dočasnému narušení hranice, jde však spíše jen o opilecké výtržnosti než o proměnu řádu, k té nemůže dojít tak snadno; zvyk, kterým je řád udržován, je nejsilnější mocí na světě. Hranice zůstává netknutá, vše se vrací do starých kolejí. Jediné, co se změní, je to, že pro Tyadora Borlú se otevře jakási soukromá nejistá možnost, že se mu někdy v budoucnosti podaří překročit omezenou perspektivu obou měst. „Na místě, kde nyní jsem, jsme všichni filosofové a mezi spoustou jiných věcí se zabýváme otázkou, kde to vlastně žijeme.“
China Miéville: Město & město
(The City & the City)
Přeložil Milan Žáček
Michal Ajvaz , narodil se 30. 10. 1949 v Praze, vystudoval filosofickou fakultu University Karlovy, v sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v různých manuálních zaměstnáních, v devadesátých letech jako redaktor Literárních novin, v současnosti je zaměstnán v Centru pro teoretická studia při Universitě Karlově a Akademii věd České republiky. Od roku 1989 publikuje beletrii (například romány Druhé město, Cesta na jih), eseje (např. Příběh znaků a prázdna) a filosofické knihy (např. Znak, sebevědomí a čas)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
