Snad že všechno má svůj čas a střední generace spisovatelů si vybavuje rozhodující události, které modelovaly její dětství a mládí, vyšlo v poslední době několik silných románových podob komunistického režimu. Namátkou uvádím díla loňská, Petra Prouzy Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka a Siromachu Alexe Koenigsmarka; o letošním podzimu vyšel v nakladatelství Host rozsáhlý vzpomínkový román Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici.
Je umně komponovaný z údajně starších povídek a současných dopisů sestře, s níž autor vyprávěné dětství prožíval. Tato vnější románová konstrukce Bajajovi umožnila dosáhnout čehosi, čemu se říká literární zázrak: mnohovrstevnatá realita se v textu rozplývá jako svět promítnutý do křivého zrcadla. A ne do jednoho, ale do celé soustavy ploch zrcadlového bludiště, protože pokřivenost to je několikerá: násilnického režimu, dětského vidění, autorské ironie a smyslu pro to, že tragedie může mít i rysy komična; příkrá nejednoznačnost reality tu je někde hrubě, někde láskyplně pomačkaná jako v nějaké Kolářově muchláži.
Bajaja má k událostem komunistického převratu obdivuhodný autorský odstup, postavy líčí jen literárními prostředky, nevydírá citově ani dramaticky; kdo má být v projevu lehýnce směšný, je lehýnce směšný, i kdyby to byl režimem pronásledovaný reakcionář; a mrazivé scény se odehrávají ne z vůle autora, ale že je tak zinscenovala zběsilost moci. Instruktorka zatouží přimět malého kluka, aby taky, podobně jako sběhlá lůza, plivl na sklo výlohy, za nímž je vystaven odhalený třídní nepřítel, chlapcova matka s jejím buržoasním kožichem a soukromokapitalistickým lahůdkářstvím. Scénami však, ze kterých mrazí, autor šetří jako vzácným kořením, někde text jen prolne zmínkou o čemsi dobově strašidelném, například že tatínek je zavřený; a na dně vyprávění neusychá lítost za tím vším, co musí člověk prožít, aniž si z toho sáhne na život.
Tím, že se Bajaja dívá dávnýma dětskýma očima, očima jinýma, než jsou ty konkrétní v příběhu přítomné, docílil něčeho, co je na literatuře nejžádoucnější: přestože vypráví o reálných lidech a uvádí je plnými jmény, jeho způsob vidění z nich činí symboly, charakteristické znaky osudové doby, fenomenální zkratky. Může je přeskupovat, mísit časově i prostorově, volně si je přivolávat, je to hra, a není to pouhá hra. Aniž viditelně fabuluje, a taky aniž píše pouhou kroniku poválečných zlínských událostí, podal obraz, který po celou dobu čtení volá po odpovídajícím přirovnání. Jistěže se nabídne některý zalidněný výjev Boschův. Jeho vidiny však, a zejména obraz pekla, jsou příliš stylizované. Paměť chvíli váhá, až se ustálí na Caprichos. Čas hrůz, přemožený laskavým, humorným i poetickým zobrazením. Myslím si, že Antonín Bajaja napsal svůj velký román.
Eva Kantůrková (1930) je česká prozaička a scenáristka. Pochází ze spisovatelské rodiny - otec byl novinář a matka spisovatelka. Z její tvorby lze zmínit: Jen tak si maličko povyskočit (sbírka psychologických povídek, 1966), Smuteční slavnost (společensko-kritický román, 1967), Po potopě (román, 1969), Nulový bod (román, 1970), Člověk v závěsu (sbírak novel, 1977), Pozůstalost pana Ábela (1977), Pán věže (samizdat, 1979), Přítelkyně z domu smutku (nejznámější kniha, z prostředí vězení s autobiografickými prvky, 1984), Jan Hus: příspěvek k národní identitě (samizdat, 1986), Památník (deníkovou formou psaná autobiografie, 1994), Záznamy paměti (1997), Nečas (autobiografický román, 2000).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
