Nový Respekt Speciál: Vulgární, nechutní a postironičtí

Parodie na road movie natočená jako amatérské video. Karikatury narcistních uživatelů sociálních sítí. Vulgarismy, nechutnosti, neuchopitelnost, osobitost – a pod tím vším originální reflexe světa generace Z. Tak se dá částečně popsat tvorba pozoruhodné režisérky a scenáristky Adiny Šulcové, zástupkyně generace, která se narodila v letech 1995–2010 a velkou část dospívání strávila na internetu. Ten formoval její smysl pro humor i cit pro to, co je a co není ironie. Co je nízká a co vysoká kultura – a jak moc je to třeba rozlišovat. 

Na internetu se naučila komunikovat, volit si zájmy a koníčky, poznávat svět a utvářet si na něj názory. „Ať už jde o to, že jsme odmalička zahlcení informacemi, že máme od dětství snadný přístup k jakémukoli obsahu – třeba i k extrémnímu nebo k pornografii –, internet a sociální sítě na nás měly a mají obrovský vliv. A projevuje se to v posouvání hranic toho, co se nám jeví jako bizarní, vulgární – nebo co zaujme naši pozornost,“ říká Adina Šulcová.

Její krátký film Spiknutí holčičích hoven byl v roce 2023 nominován na Ceny české filmové kritiky (snímek spolu s Šulcovou režírovala Viktorie Novotná). V současnosti Šulcová scenáristicky pracuje na autorském seriálu pro Českou televizi. Pro starší generaci může být její dílo neuchopitelné či pobuřující. Těch, kteří jejímu jazyku, brakové estetice a žánru „postironie“ rozumějí, je ale stále více; těch, kteří stejně jako ona strávili klíčové roky dospívání na sítích, prostě přibývá. A nejenže Šulcová mluví jejich jazykem. Dokáže ve svých filmech (a divadelní hře) nasvítit i výzvy, jimž právě její generace v tomto světě čelí.

Na hraně

Tři kamarádi (Adina Šulcová, Matěj Čech a Vavřinec Volek) jedou autem na výlet. V úvodu krátkého filmu debatují o tom, jestli ženy – v rozporu se stereotypy – dokážou být „mnohem větší kentusačky než borci“. Tento názor zastává postava ztvárněná Šulcovou, zatímco řidič auta, kterého hraje Čech, tvrdí, že to tak není, protože „to je daný biologicky, hormony, stavbou těla“, a navíc „holky smrdí mnohem méně než kluci“. Postava Šulcové kontruje: „To ony o sobě systematicky vytvářejí tenhle obraz, že nejsou kentusačky – ale ve skutečnosti jsou mega kentusačky. To je, jako když dělaj, že nelžou, ale přitom jsou mega prolhaný. To je úplný spiknutí holčičích hoven.“ 

Spor pokračuje do momentu, kdy se Čech rozhodne vzít stopařku (tu hraje modelka Kate Vitamin). Postava Šulcové s tím nesouhlasí, protože je to podle ní nějaká „úplně not-like-other-girls kentusácká smažka“. Stopařka nastoupí a představí se jako Pavlína, které ale „všichni říkají Velvet“, a ptá se, jestli posádka auta chce vědět, jak ta přezdívka vznikla. Aniž by kdokoli vyjádřil ochotu její příběh slyšet, začne Velvet vyprávět, že ji získala ve vztahu s jedním umělcem, který skládal básně o její hebké kůži. Velvet sdílí zadní sedačky s postavou Adiny Šulcové, která během vyprávění znepokojeně a znechuceně sleduje bosé nohy stopařky, jak se dotýkají jejího batůžku.

Pavlína postupně začne v autě všechny něčím rozčilovat – postava Matěje Čecha se nejdéle snaží Velvet hájit, protože ho přitahuje. Během pauzy například v úzkém kruhu tří přátel vznikne potyčka mezi ním a Šulcovou poté, co Adina stopařku označí za „lidský ekzém“, protože lže, smrdí a je nesnesitelná. Vavřinec Volek se rozhádané kamarády snaží uklidnit.

Nakonec ale i Čech „procitne“, když Velvet nekompromisně kritizuje to, že řidič napodobuje člověka s tikem, což ostatním připadá vtipné. Pavlíně ale ne, tu to „dokáže totálně vytočit, a kdyby to šlo, tak by za to dávala pokuty“. Tři přátelé se nakonec rozhodnou Velvet z auta vystrnadit právě tím, že všichni začnou napodobovat lidi s postižením. Taktika je nakonec úspěšná a Velvet v závěru třináctiminutového snímku vystupuje naštvaně z auta. 

„Spojí se skrze nekorektní humor, je to schválně hodně na hraně. Snažila jsem se to udělat tak, aby divák očekával nějaký morálně hodnotný konec – ale žádný nepřijde. Z toho filmu navíc není možné číst můj postoj jako autorky,“ vysvětluje Adina Šulcová. „Všechny postavy jsem se snažila napsat dostatečně příšerné tak, aby bylo jasné, že je to humor. Rozhodně tím nepodporuju mizogynii nebo ableismus,“ říká s tím, že tato témata provokují a rezonují i v mainstreamu – a její ambicí je proniknout do širšího publika.

„Scénář Spiknutí holčičích hoven je nesmírně autentický, naturalistický. Kamera je amatérská, ruční a vypadá to jako absolutní trash. Někteří diváci si mysleli, že tam žádný scénář vlastně není, že je to přirozená mluva. Ale asi hodně lidí překvapí, že jsem docela pedant, co se týče přesnosti. A když hercům něco vypadne nebo řeknou něco jinak, tak je na to upozorním,“ popisuje Šulcová.

Postavy v jejích dílech jsou často karikatury určitého typu chování na sociálních sítích, kde jsou lidé mimo jiné obklopeni něčím, čemu ona sama říká kultura narcismu. „Ráda pracuji s narcistickým laděním postav, které je definuje. Mám ráda absurdně působící debilitu, protože je vtipná a autentická. A své postavy nijak neromantizuji,“ vysvětluje svůj přístup režisérka a scenáristka. 

Novinářka a moderátorka Zdeňka Horváthová v časopise Svět a divadlo spojuje tento postup s kulturou memes, obrázkového internetového humoru. Specifické obrazy lidského jednání bývají podle ní v této kultuře často parodovány – a to i jednání, jehož podstatou je snaha se co nejvíce odlišit. „V případě analýzy chování ženských fikčních postav, ale i reálných osob, se ujal například pojem ,pick me girl‘,“ píše Horváthová. „Pick me“ – tedy „vyber si mě“ – vyzařuje i z Velvet, která se snaží profilovat jako jiná než ostatní dívky (jak to ostatně v úvodu snímku pojmenovala postava Adiny Šulcové, když o ní řekla, že je „not-like-other-girls“ – tedy „ne jako ostatní holky“). 

Evoluce zábavy

Kromě Spiknutí holčičích hoven natočila studentka FAMU (v tuto chvíli má přerušené studium z rodinných a pracovních důvodů) nedávno například krátký film Modlitba za Brianu s podtitulem Hvězdy nám nepřály CZ, kromě toho napsala divadelní hru Shrex: Hra o přežití, ve které hraje a kterou režíruje Ondřej Kulhavý. Šulcová spolupracuje na tvorbě videocastu Swag spolu s již zmíněným Matějem Čechem (hudební publikum ho zná pod jménem Mat213), Zdeňkem Kosíkem a dalšími. Ve všech dílech Šulcová silně pracuje s postironií – žánrem, který sdílí ve své tvorbě s Čechem.

„Už nestačí ironie, ale nestačí ani upřímnost. Postironie je podle mě další evoluční stupeň zábavy v extrémně konkurenčním on-line prostoru,“ popsal to Čech Respektu loni na podzim. Seznámili se při studiích na pražské AVU (kde před vstupem na režii vystudovala malbu). Cítili, že mají podobný smysl pro humor a estetiku a spolu s Matějovým kamarádem Erolem Medenčevićem vytvořili osmidílný animovaný seriál Eastfield. V něm osobitým způsobem pracují s aktuálními referencemi a rozpracovávají svými oblíbenými nástroji (postironie, absurdno a kontroverzní humor) témata, která je z nějakého důvodu zajímají a dotýkají se jich. V epizodě 5 s názvem Krize formuje charakter sledujeme muže, který je u zpovědi u motivačního kouče. 

Mluví o tom, že občas pochybuje, zda „to jednou bude mít“. Obecným „to“ pojmenovává úspěch, bohatství, sebevědomí – zkrátka to, co pro generaci rodičů lidí z generace Z znamená pojem americký sen. Kouč postavu ujistí, že když bude hodně dřít a pracovat, že „to“ jednou bude mít. Muž u zpovědi začne manicky opakovat floskule o tom, že úspěchu lze dosáhnout dřinou, obětí, prací a pílí. V šílenství opustí chrám motivačního kouče a začne horečně kopat do země lopatou (je totiž stavařem). Pak ale zjistí, že žádná míra práce mu „to“ nezajistí. Epizoda končí obrazem, v němž je muž přikován ke skále jako mytický Prométheus, jehož střeva nevyzobává orel, ale velká transparentní (neviditelná) ruka. 

Spíše než prvoplánovou kritikou kapitalismu je epizoda karikaturou neotřesitelné víry v to, čeho všeho lze v životě dosáhnout – americký sen je dnes pro spoustu příslušníků generace Z jen vyprázdněnou iluzí. Čech tento pocit později pojmenuje mimo jiné ve své hudbě – v písni Christos Zafeiris rapuje o tom, že jeho „celá crew je z gymplu a nikdy neměla na ruce mozoly“, šla na „vejšky, o kterejch si tátové myslí, že nejsou obory“, teď mají „deprese a taky úzkosti, prej tím, že mají moc svobody – anebo tím, že jejich generace si nemůže skoro nic dovolit“.

V duchu postironie ale publikum nikdy neví, jestli i sám vypravěč není karikaturou sebe samého – citově založené, emocionální „sněhové vločky“, jak často generaci Z označují starší lidé. Tedy jako nekompetentní a slabou generaci, která si neváží blahobytu a možností, jež má. Čech i Šulcová nechávají čistě na publiku, jak si jejich dílo vyloží. 

„Pro mě je postironie silná v tom, že maskuje ideologický postoj autora. Díky tomu se dá ukázat mnohem více věcí, i potenciálně kontroverzních. Lze je nasvítit, aniž bych je odsoudila nebo jakkoli jinak hodnotila. Je to subverzivní – to je něco, co si chci ve své práci udržet. Časem to asi nepůjde touto formou. Budu se muset vzdát amatérismu, ale v obsahu to chci uchovat,“ říká Šulcová.

V seriálu, který teď píše pro Českou televizi, se potkává s novými výzvami – je to delší formát (dohromady 150 minut) a postavy už musí mít promyšlenější logiku a jejich jednání silnější kontinuitu. „Už to není skeč. Není to krátký film. A divák takto dlouho nevydrží něco sledovat jen kvůli gagům. ,Diváčtější‘ přístup ale na osobitosti toho díla neubírá: pořád to bude absurdní a postavy budou dál debilní, což je super – tedy pokud to Česká televize schválí. Uvidíme,“ uzavírá se smíchem neotřelá a neuchopitelná režisérka.