Naděje, navzdory všemu

Hned na začátku si nalijme čistého vína. Všechno spěje ke svému konci. Můj život a také váš. Jednou nebude existovat Česko, zanikne lidstvo (a tím pádem také s velkou pravděpodobností přestane vycházet Respekt). V žáru kosmických sil se vypaří planeta Země. Slunce exploduje. Vesmír se přestane rozpínat a stane se s ním bůhvíco. Všichni to samozřejmě nějak víme, dokonce do té míry, že taková „informace“ zní naprosto banálně.

Nebo také morbidně, depresivně či nevkusně. Stačí zajít do větších detailů. Skončí všechno, tudíž jednou i moje šťastné manželství. Umřou moji rodiče, ze světa zmizí moji kamarádi i známí. To už jsou, upřímně řečeno, představy nepříjemné tak silně, že se jim a dalším podobným vyhýbám – nejspíš podobně jako vy. Když mi ale v noci či na dovolené přece jenom proklouznou do hlavy, obvykle se k nim vedle paniky, strachu a čisté hrůzy rychle přidá ještě hlas naděje. Třeba v té nejbanálnější podobě, která našeptává, že tohle všechno se sice skutečně stane, jenže „já už u toho nebudu“. I vlastní smrt se v takovou úzkostnou chvíli zdá být milosrdnější. Tedy alespoň do okamžiku, než začnu promýšlet podrobněji zase ji.