Moje radikální cesta

„Když jsme sem přišly, bylo to takové temné, bezútěšné místo, tomuto kraji se někdy říká středočeské Sudety. Teď nám lidé říkají, jak jim je tu hezky, že zde cítí pokoj a že se sem chtějí vracet,“ říká v rozhovoru řádová sestra bosých karmelitánek Milada, která se rozhodla zasvětit život víře a najít pro něj ideální místo.

Váš řád bosých karmelitánek žil v klášteře na Hradčanském náměstí. To je dost atraktivní adresa, vy jste se ale přesto rozhodly odejít a vybudovat si s obtížemi nové sídlo. Proč?

Klášter na Hradčanském náměstí byl vždy pouze určitým provizoriem, sestry ho dostaly po ukončení první internace za Josefa II. Nebyl pro náš řád původně určen, ale sestry si tam nějak zvykly a žily tam pak dvě stě let. V roce 1950 došlo k druhé internaci, sestry byly vyhnané do Jiřetína pod Jedlovou, z šestnácti jich jedenáct zemřelo. Klášter byl přestavěný na hotel ÚV KSČ a hodně se změnil, když tam sestry v roce 1991 zase přijely, plakaly. Prezident Havel jim už tehdy nabízel, jestli nechtějí raději nějaký jiný pozemek, ony se ale kvůli památce svých předchůdkyň chtěly vrátit právě tam. Postupně jsme však zjistily, že zvláště nám, mladší generaci, ten prostor nevyhovuje, žijeme totiž v papežské klauzuře a to znamená, že klášter představuje celý náš životní prostor, ze kterého nevycházíme, nebo jenom výjimečně. Vy máte oddělený prostor, kde pracujete, kde bydlíte a pak třeba kam jezdíte na dovolenou odpočívat. My musíme mít tohle všechno na jednom místě.