Radost z nepohodlí
Děti na českém venkově se hýbou ještě méně než jejich vrstevníci ve městě. Dá se s tím něco dělat?
„Bylo to asi všechno na úrovni vesnice,“ shrnuje starosta obce Ohrazenice Tomáš Král obsah a úroveň aktivit, které jako dítě provozoval se svými vrstevníky. Vypočítává, že na jedné straně to byly klasické sporty – v zimě, když zamrzl rybník, se hrál hokej a v létě zase fotbal. Byla to ale i hra na schovávanou, na četníky a na zloděje, vybíjená a letní měsíce pak s kamarády trávil na místním koupališti. „Vzali jsme třeba dvě popelnice, natáhli mezi ně provaz a hráli přes něj tenis. Zkoušeli jsme všechno,“ vysvětluje a výčet zobecňuje na „všechny hry s fyzickým podtextem“.
To bylo před více než 30 lety a pravděpodobně by takto na stejné období vzpomínala řada dalších čtyřicátníků či starších. „Dnes to nevidíte vůbec,“ říká Král konkrétně ke „své“ obci. Vesnice s necelými třemi stovkami obyvatel leží v Brdech, asi 16 kilometrů od Příbrami. Centrem je místní hospoda, obecní úřad a hasičská zbrojnice. Hospodě se daří, podle místních se v posledních letech výrazně zlepšila kuchyně a večer bývá plná.
Před hospodou je menší fotbalové hřiště a kurt na nohejbal. Tam už tak plno není. Právě tady se starosta Král a jeho vrstevníci pravidelně v ranních hodinách scházeli a domlouvali, čím daný den naplní. „To bylo centrum dění: když jste chtěl někoho potkat, šel jste sem,“ vysvětluje. To by dnes samozřejmě nebylo třeba. Stačí, aby se děti domluvily skrze mobily a sociální sítě. To se však neděje. „Společný pohyb“ zkrátka, zdá se, z českého venkova – ale nejen z něj – mizí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu