Nechtěla jsem umřít naštvaná
Co dává a bere rozhodnutí odříznout své rodiče
Na své svatbě si osmatřicetiletá Adéla nejenom vzala svého manžela, ale také absolvovala ještě jeden zásadní krok: definitivně se na ní rozešla s matkou. „Ve svatební den mi nejdřív volala a začala mi vyčítat, že se o ni nestarám. Pak jsme se pohádaly a já jí řekla, že toho mám dost. Že jsem si podobnými věcmi procházela celý život, a už to nechci. Dala jsem jí peníze na vlak a poslala ji pryč,“ říká Adéla, která s matkou tehdy natrvalo přerušila kontakt.
Své dětství popisuje jako období plné křiku a psychického týrání, kdy pro rozvedenou matku „nikdy nebyla dost“. Žije v zahraničí a od svatebního rozhodnutí ji už nikdy neviděla. Netelefonují si, jen si občas napíšou SMS zprávy, když potřebují vyřešit něco praktického. Svého rozhodnutí nelituje, byť nevylučuje, že ho jednou třeba přehodnotí. „Nechci si pak vyčítat, že jsem se svoje vztahy nepokusila uspořádat,“ říká, ale zároveň se nehodlá dostat zpátky do situace, v které by se emočně a psychicky necítila dobře.
Téma pořád považuje za natolik citlivé, že byla ochotná se o svůj příběh podělit pouze pod podmínkou anonymity – jméno tak bylo pro účely textu změněno stejně jako u dalších respondentů. V obdobné situaci totiž rozhodně není sama, naopak. Ačkoli přesná data chybí, existují indicie, že případů „rodinných rozchodů“ přibývá. Ke konfliktům v rodinách sice docházelo vždy, v dnešní době je ale i díky volnějším společenským konvencím snazší se od bolestivých vztahů odříznout a dát na první místo sebe a vlastní psychickou pohodu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu