Kroutit palci celý den v kuse

Společenskovědní eseje nepatří mezi texty, které se po sítích šíří rychlostí virálních hitů, ale tenhle text byl výjimkou. Když David Graeber na jaře 2013 publikoval v on-line verzi časopisu Strike! delší komentář nazvaný Fenomén bullshit jobs, odstartoval svého druhu senzaci. Server spadl pod náporem čtenářského zájmu, který stoupal do milionů. Citáty a výňatky z článku se objevily v guerillové kampani v londýnském metru, text byl hojně překládán, o tzv. bullshit jobs se začalo masivně mluvit v Evropě i ve Spojených státech.

Americký antropolog David Graeber (1961–2020) zde totiž jasnozřivě pojmenoval klíčový rys současného trhu práce a trefil se do pocitů beznaděje a absence smyslu, jimž propadají především lidé zaměstnaní v kancelářích. „Bullshit job“ se stal nejvýstižnější a nejtrendovější nálepkou pro práci, která nejenže člověku nepřináší uspokojení, ale tomu, kdo ji vykonává, je také nad slunce jasné, že nijak neprospívá světu. Ba co víc, někdy věci ještě zhoršuje.

V tom označení se poznaly davy a začaly se Graeberovi ozývat se svými příběhy a zkušenostmi z práce, jejichž absurdita často vyráží dech. Esej posléze vyústil v knihu, jež vyšla roku 2018, a fenoménu se brzy začali věnovat jak dokumentaristé, tak sociologové. Když pak na základě Graeberových tezí provedla ostrovní společnost YouGov výzkum veřejného mínění a položila lidem otázku, zda si myslí, že jejich práce smysluplným způsobem přispívá světu, 37 procent obyvatel Británie odpovědělo, že ne. A v Nizozemsku to dokonce bylo 40 procent. To už je významné vědomí zbytečnosti.