Kolik stojí důstojný život

Čtyřčlenná rodina Mikulových bydlí ve třípokojovém bytě v pražských Holešovicích. Otec dvou dospívajících dětí pracuje jako chemik za hrubou měsíční mzdu 29 tisíc, matka si jako pečovatelka přijde na 22 tisíc. Rodině tedy každý měsíc na účtu přistane čistý výdělek 38 tisíc. Z těch manželé vždy obratem odevzdají bance 15 tisíc na splátku hypotéky, dalších pět tisíc spolknou dětské kroužky, školné a internet, takže na jídlo a celý měsíční provoz zbude 18 tisíc. K hranici chudoby, alespoň tak, jak ji definují statistici, mají Mikulovi hodně daleko, přesto mají často pocit, že jim něco zásadního chybí. „Chudí? To asi úplně nejsme,“ říká po krátkém zaváhání Anna Mikulová.

Když ale přijde řeč na věci, které si rodina nemůže dovolit, seznam je to překvapivě dlouhý. „Auto nemáme. Chytré mobily také ne. S manželem si oba nosíme do práce obědy z domova. Na konci měsíce z výplaty neuspoříme vůbec nic. Dovolenou řešíme zdarma u babičky na chatě,“ vyjmenovává Mikulová rodinnou finanční strategii. V jídelníčku Mikulových chybí ryby, hovězí maso je na stole jen občas, podezřele častým pokrmem jsou polévky a čočka. Oblečení se nakupuje výhradně z druhé ruky, včetně bot.

Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebují zubaře, vyjde to na několik tisíc. „Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty,“ říká Mikulová. Matka musela nedávno dětem odepřít očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku. „Když nejsou peníze na věci týkající se zdraví, štve nás to víc než hmotné nedostatky. Když platíte u lékaře kartou a neprojde to kvůli nedostatku hotovosti na účtu, je to pěkný trapas,“ vzpomíná Mikulová. Na finanční tísni je ale prý vůbec nejhorší, když se manželé před dětmi hádají o tom, co koupit a co ne. „Že si člověk nekoupí věci, na to si zvyknete. Pro udržení vlastní důstojnosti je horší to vědomí, že víc už pracovat nelze a výplaty stále nestačí. Ta bezmoc a neustálý, léta trvající stres. A strach, že ho předáte dětem.“