Jedno plémě, jeden národ

Počátkem května roku 1908 stál slovenský kněz Andrej Hlinka opět před soudem. Bylo to jedno z mnoha soudních stání během politických procesů, které proti populárnímu duchovnímu z Ružomberoku vedly za různé „přečiny“ – třeba jeho aktivní účast v předvolební kampani k parlamentním volbám v roce 1906 – uherské úřady i církevní instituce. Slova, která Hlinka u soudu deset let před vznikem samostatného Československa pronesl, byla ovlivněna jak náročným pobytem ve vězení, tak vzpomínkou na vlastní oslnivý úspěch a vřelé přijetí u bratrských Čechů během několikaměsíčního přednáškového turné, které absolvoval v českých zemích před nástupem do vězení: „Zostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jeden národ.“

Ironií osudu se za nějaký čas měl právě Andrej Hlinka stát nejznámějším představitelem hnutí, které se snažilo tuto „věčnou pravdu“ systematicky demontovat. Protože idea o společném československém národě sice pomohla nezávislému státu na svět a vybavila ho dostatečně početným „státotvorným“ obyvatelstvem proti odmítavě naladěným menšinám Němců a Maďarů, pak ale desítky let komplikovala jeho existenci a nakonec dopomohla k jeho zániku. Ve vizi společného československého národa totiž není prostor pro slovenskou emancipaci. „Teorie o jednom československém národě vytvářela na jedné straně mezinárodní politický předpoklad – zdání jednolitosti, na straně druhé zde existovalo příliš mnoho reálných argumentů pro odmítnutí tohoto konstruktu,“…