V polévce je celý vesmír

Nový Respekt Speciál nabízí 17 rozhovorů s ženami, které jsou v první lize politiky, novinařiny, vědy či architektury. Jako ukázku a pozvánku ke koupi nabízíme část rozhovoru s autorkou knihy Sitopie.

Co si dáme k jídlu? Otázka tak běžná a dennodenně pokládaná, až ji skoro nevnímáme. Přitom právě nutnost nasytit prázdný žaludek je klíčová starost, která poháněla evoluci a stála v základu lidské civilizace. „Jídlo je tak velké, až ho nevidíme,“ tvrdí vystudovaná architektka Carolyn Steel, která zažila naprosté prozření, když se na svět začala dívat právě prostřednictvím jídla. I proto ji časopis The Ecologist zařadil do svého výběru vizionářů pro 21. století. Nejprve v knize Hungry City a následně v Sitopii, jež letos v létě vyšla v českém překladu, líčí jídlo naprosto fascinujícím způsobem jakožto základní program, který drží lidstvo v chodu. Má vliv na to, jakým způsobem se stavěla a staví města, utvářely se podle něj ekonomické systémy, vedly se o něj války, ovlivňuje politiku, promítají se do něj morální a náboženské představy o tom, co je dobré a co špatné, ale také se značně podílí na klimatické změně. Carolyn Steel vidí jídlo za vším – i proto se podle ní dá svět změnit tím, že změníme, co a jak jíme.

Při čtení vaší nejnovější knihy Sitopie si člověk uvědomí paradox toho, že ačkoli je jídlo naprosto klíčové pro chod civilizace, je pro nás v podstatě neviditelné. Jak je to možné?

Mě na jídle fascinuje, že je to dokonalé médium pro přemýšlení o světě. Jakmile se na svět začnete dívat optikou jídla, zjistíte, že ovlivňuje naprosto všechno – až do takové míry, že to přestáváme vnímat. Dokonce i klimatickou změnu. Ale to je velmi lidská vlastnost – ignorovat, co nás ohrožuje. Protože akceptovat to by nutně znamenalo, že musíme naše životy od základu překopat. Jídlo má prostě v našich životech výjimečné místo.

Jaké?

Systém produkce jídla a fungování společnosti se navzájem zrcadlí. Moderní industriální společnost byla vystavěna na myšlence, že jídlo může být levné. A pokud se obecně zamyslíte nad problémem, jak se najíst, tak je to ten nejstarší praktický problém lidstva, který společně řešíme už třeba dva miliony let. Otázka, jak se najíst, nás utvářela jako společenské bytosti a je fundamentální k přežití civilizace. Pozoruhodná věc na industrializaci, která intenzivně probíhá již více než 100 let, přitom je, že sugeruje dojem, jako by uměla vyřešit všechny problémy. Spíš ale vytvořila úplně nové. Vystavěli jsme celý způsob života na předpokladu, že jsme všechny problémy vyřešili, ale dostali jsme se do mnohem horších. Počínaje klimatickou změnou, ztrátou biodiverzity, znečištěním řek, nedostatkem vody či úbytkem lesů; a tak bychom mohli pokračovat.

Existuje řešení?

Často tvrdím, že 20. století stvořilo myšlenku „dobrého života“, která stojí na industriálních vynálezech sahajících až do století devatenáctého. Zahrnuje v sobě například minimalizaci práce, možnost trávení volného času cestováním a další faktory. Z této myšlenky ale nyní střízlivíme. Zaprvé si takový styl života mohla dovolit jen malá část lidstva a zadruhé je nemyslitelné, aby tak mohla žít celá planeta. Na to nejsou zdroje. Čelíme zjištění, že sama idea dobrého života je založena na souhrnu předpokladů, které se nám nyní názorně v praxi ukazují jako chybné.

V čem?

Politici vždy slibovali lidem, že řešením všeho bude ekonomický růst, ale nyní se ukazuje, že ekonomický růst je něco, co si nemůžeme dovolit. To, co doopravdy potřebujeme, je nový druh růstu, který není založený na myšlenkách 20. století. Hlavní z nich je ta, že se k přírodě chováme tak, jako by vše, co z ní pochází, bylo zadarmo a její zdroje byly nekonečné. Právě proto považuji jídlo za vhodnou optiku, jak na nás pohlížet nově. Protože jídlo je objektivně ta nejhodnotnější věc v našich životech. Často na přednáškách říkám, že jídlo je to nejdůležitější. A samozřejmě se vždy přihlásí někdo z publika, nesouhlasí a řekne, že to je třeba láska. Ale zavřete lidi na pár dnů někam bez jídla a někam bez lásky a uvidíte, kdo nakonec vyjde ven v lepším stavu. Pro politiky a vládce v dějinách byla vždy děsivá otázka, jak nakrmit lid – a když v tom selhávali, znamenalo to většinou převrat a jejich svržení. Industrializace jim v tom přinesla lákavé řešení. S úlevou přenechali tyto starosti potravinářským firmám. Nyní se ale nacházíme v situaci, kdy největší potravinářské firmy jako Nestlé mají mnohem větší zisky, než je třeba HDP řady národů, a nepodléhají prakticky žádné politické kontrole.

V určitém smyslu ale jídlo podléhá politické kontrole i teď. Můžeme to vidět na drastickém příkladu Putinova Ruska, které se snaží zamezit vývozu obilí z Ukrajiny, což by v mnoha zemích mohlo vést i k hladomoru a občanským nepokojům. Jídlo tu na sebe bere podobu strategické zbraně.

Jídlo však bylo jako zbraň používáno vždy. Rusko udělalo to samé Ukrajině již za Stalina a v tomto ohledu se historie tragicky opakuje. Na tomto Ruskem páchaném zločinu lze přitom celkem názorně ukázat, jak je současný globální potravinářský systém křehký. Ukrajina je obří vývozce obilí – větší, než si mnoho lidí uvědomuje – a spoléhají na ni mnohé africké země, namátkou třeba Súdán. Celá věc se ale komplikuje tím, že produkce se sice odehrává na ukrajinské půdě a hospodaří tam ukrajinští zemědělci, jenže všechno je v rukou mezinárodních společností. Pro ilustraci: 90 procent globálního obchodu s obilím zajišťují pouhé čtyři firmy. A to je obrovský problém. Už více než jedno století směřujeme v produkci potravin mimo regionální soběstačnost.

Co to znamená?

Dám vám příklad. Zelené fazole jsou potravina, která je až klišovitě spjatá s Velkou Británií. Málokdo už ale ví, že všechny zelené fazole, které se dnes v Británii prodávají, jsou z Keni. Ty anglické už si nekoupíte, což je dost šílené, protože anglické fazole jsou zde původní plodina, které se tu daří a nedává smysl, proč by se měly pěstovat v Keni. V létě potřebují dlouhé dny, ale ty v Keni z důvodu blízkosti k rovníku nejsou, takže se tu pěstují pod umělým světlem. Potřebují chladné noci, ale ani ty tam nemají, takže tomu pomáhají tím, že je pěstují vysoko v horách. A nakonec je letecky dopraví do Británie. V Keni po nich není poptávka. Potravina zde přestává být jídlem a stává se komoditou. To je i důvod, proč Keňa a další africké země přestaly pěstovat své původní plodiny. Šílené je, že existuje zhruba 200 tisíc druhů rostlin a zvířat, které jsou pro člověka poživatelné a jimiž se v průběhu dějin živil – ale dnes jsme tak na 11, které tvoří 90 procent globálně zkonzumovaných kalorií. Radikálně jsme snížili biodiverzitu tím, že jsme z planety udělali nákupní košík. Keňa pro nás pěstuje fazole, Ukrajina obilí, Brazílie banány a pomeranče. A každá z těchto plodin je v ohrožení, protože se tu prolíná ekologie s geografií a otázkami politickými a ekonomickými.

Sitopie je obdivuhodná, protože skutečně nacházíte a popisujete souvislosti v tom, jakou roli hrálo jídlo při evoluci, zkrocení ohně, ve vývoji našich těl, ale také v tom, jak jsou vystavěna naše města a jaké máme etické a morální hodnoty – a jak vůbec může naše planeta přežít. Jak vás napadlo tohle všechno propojit?

Původní profesí jsem architektka a nápad na knihu vzešel ze skici. Velmi ošklivé skici, musím dodat. Bylo to někdy v roce 2011, kdy jsem se pokoušela zachytit, kde přesně se jídlo nachází v našich životech. A tak jsem nakreslila plný talíř. A kolem něj stůl, pak dům. Poté jsem si uvědomila, že jídlo pochází z trhu, a tudíž se tady rodí naše první znalosti o ekonomice. Trh se nachází ve městě a město se nějak vztahuje k venkovu a venkov se dále vztahuje k přírodě. Takže mi pod rukou vznikala soustava soustředných – stále větších a větších – kruhů, jež se mohla rozpínat až do vesmíru. Popravdě jsem ten náčrtek vytvořila v předvečer setkání se svým vydavatelem. Byla jsem hodně naivní, bylo to zrovna dva roky poté, co vyšlo Hungry City (Hladové město), a myslela jsem, že se jen tak scházíme. Jenže můj agent se mě okamžitě zeptal, jaký mám koncept pro další knihu. A mně došlo, že další kniha by mohla být ta skica.

Kdy jste si poprvé uvědomila spojitosti mezi jídlem a architekturou či urbanismem?

Popravdě jsem jídlo využívala při výuce architektury odjakživa. Především v projektech, které jsem zadávala studentům a studentkám, jelikož mi došlo, že jim to pomáhá v rozletu a představivosti. Když zadáte úkol, řekněme, na nemocnici, tak všichni dumají, jak velké mají být operační sály. Ale když je úkolem tržiště, tak to je idea, která najednou ožije. Ovšem skutečný moment, na který se asi ptáte, kdy se mi v hlavě doopravdy rozsvítilo, předcházel tomu, než jsem se pustila do psaní Hungry City v roce 2000.

O co šlo?

Četla jsem knihu o historii jídla v Londýně – a jako architektka si nedokážu představit skoro nic, když to nemám před očima. Proto jsem si našla nejstarší přesnou mapu města z roku 1676 a sledovala a značila si, jak se prodával chléb na jednom místě a třeba ryby na jiném. A najednou to celé dávalo smysl. Jasně, že zvířata na porážku se prodávala v určitých částech, protože do města přicházela po svých. A jasně, že ryby a těžké věci se dopravovaly po řece. K tomu se logicky připojovala historická jména ulic – Brown Street, kde se prodával chléb, nebo Cow Street. Jak to, že mi to nedošlo dřív? Potvrdilo to moji tezi, že jídlo je tak velké, až ho nevidíme. Uvědomila jsem si, že jídlo je opravdu úžasný průvodce, který mi ukáže celý svět, a začala jsem se na něj čím dál víc spoléhat.

Poslední kapitola Sitopie se jmenuje Čas a pandemie skutečně mnoha lidem čas poskytla.

Ano, hodně se jich mohlo zastavit a zamyslet se, jestli doopravdy chtějí pokračovat v tom neustálém štvaní se za kariérou a dennodenním dojíždění v dopravních zácpách za prací. Lockdowny byly samozřejmě pro mnoho lidí noční můrou, protože byli zavření a cítili se jako ve vězení, ale myslím, že pro vzdělanou a zajištěnou střední třídu, která mohla pracovat z domova, to nakonec nebyla tak nepříjemná zkušenost. Najednou začali víc vařit, péct chleba, dělit se o něj se sousedy. Abychom mohli přežít a vzkvétat v 21. století, je důležité, abychom našli nový vztah k venkovu a k půdě. A také k identifikování toho, co nás činí šťastnými, protože to nejsou tytéž věci, o nichž se nás snaží přesvědčit kapitalismus.

Dá se tedy říct, že díky pandemii jsme mohli zahlédnout náznak toho, jak by mohla vypadat ona vámi popisovaná Sitopie? Tedy utopie zformovaná kolem šetrného přístupu k jídlu?

Částečně ano, ale ze špatných důvodů – za cenu toho, že umírali lidé. Pro mě bylo podnětné, že se vytvořily malé lokální struktury. Zemědělci najednou nemohli prodávat do restaurací, protože byly zavřené, a tak začali prodávat rovnou lidem. To oživilo lokální dění. Pocit pospolitosti a blízkosti k přírodě. Pandemie v lecčems zvýraznila, že nám předchozí život nepřinášel štěstí. Ve Spojených státech se objevil fenomén nazývaný „velká rezignace“, popisující to, že se miliony lidí nechtějí vrátit zpět do práce poté, co nahlédli svůj dosavadní život. Najednou v ní nevidí smysl. Nahlédli život v pomalejším tempu, prožívaný lokálněji.

Zásadní otázkou dneška stran jídla je i vztah měst a venkova. Nadpoloviční většina světové populace už žije ve městech a zároveň se dávno vytratil onen romantický venkov, jaký známe ze starých maleb a fotografií. Všemu vládne průmyslové zemědělství a všichni usilují o městský způsob života.

Je nutné to vidět v historické perspektivě. Kdybyste kolem roku 1500 chtěl vést podnětný život a měl na to prostředky, tak byste se samozřejmě odstěhoval do města, kde se odehrávalo vše zajímavé. Co ale doopravdy potřebujeme, není převaha jednoho nad druhým, nýbrž rovnováha. Pokud se podíváte na historii utopických vizí, tak se vždycky snažily město a venkov usmířit. Když se třeba Platon nebo Aristoteles snaží představit si ideální město, Aristoteles se hodně soustředí na to, jak všechny nakrmit, Platona zase zajímá společenský rozměr, chce město udržet relativně malé, aby se všichni navzájem znali. Takže starost o rovnováhu mezi městem a venkovem je velmi stará záležitost. A potřebujeme ji. Otázkou jenom je, jak uspořádat svět tak, aby mělo co nejvíce lidí přístup k výhodám města i venkova. Zásadní je třeba to, že čím větší je ve společnosti tendence vážit si jídla, tím větší je šance, že lidé budou mít chuť farmařit. A když se jim to bude vyplácet a bude to oceňováno, tak rovněž vzrůstají šance, že poskytnou kvalitní život svým zvířatům.

Je to reálné?

Obávám se, že lidé budou coby odpověď stále preferovat high-tech řešení. Já se ale naopak domnívám, že cesta změny vede přes kontakt s přírodou prostřednictvím reformy zemědělství. Ta může vést k větší regionální soběstačnosti a také zmírnit vlivy klimatických změn. Znovu zmíním Afriku, která v tomto ohledu čelí největším hrozbám. Kdyby Afričané mohli pěstovat plodiny, jež se nejlépe hodí do jejich prostředí, a ne ty, které mají hodnotu jako zboží, prospělo by to všem. Máme dnes obrovské znalosti, jak s přírodou spíše spolupracovat než jít proti ní. Ale byla by k tomu potřeba globální ekonomická a politická reforma, která by pomohla těmto zemím stát se samostatnějšími. To neznamená, že s nimi máme přestat obchodovat. Jde o to nalézt jinou rovnováhu mezi tím, že dokážou nakrmit samy sebe a současně vybudovat lokální ekonomiku. Afrika je v tomto ohledu velmi zajímavá, protože – jak víme – k předpokládané populační explozi dojde v tomto století právě tady.