Václav Havel měl svoji osobní strategii

„Od policejního masakru studentů na Národní třídě uběhlo čtyřicet dva dnů a komunisté téměř manifestačně předali moc nikoli nějaké spřízněné reformní personě, jako byl nabízející se a populární Alexander Dubček, ale nenáviděnému a širší veřejnosti donedávna neznámému disidentovi. Jak se něco takového mohlo stát?“ psali jsme před časem v Respektu v jednom ze vzpomínkových textů. Nepravděpodobnost vývoje pak vedla některé ke konspiračním teoriím, že se věci neseběhly logikou revolučních tlaků, ale že je někdo musel zpovzdálí řídit, například pod taktovku gorbačovského vedení Sovětského svazu spolu se spojenci z řad KSČ, a především tajnými službami – a Václav Havel byl jen figurkou v jejich hře na fiktivní předání moci.

Revoluční dění ve dnech a týdnech po 17. listopadu 1989 se soustředilo hlavně na to, jak odstranit moc komunistické strany, vlády, která ji reprezentovala, a na odchod nejkovanějších komunistů z čela státu. V křesle prezidenta ovšem stále seděl symbol dvacetiletí normalizace – Gustáv Husák – a rozhodnutí, že by měl skončit, padlo v Občanském fóru (OF) až koncem listopadu 1989. Proč tak pozdě?

Že by měl Gustáv Husák skončit, rezonovalo v opozici už dávno před 17. listopadem. Disidentské nebo exilové skupiny nikdy nevznášely přímý požadavek na Husákovo odstoupení. Ale ve veřejném prostoru se objevovaly už během roku 1989 názory, že Husákovi brzy skončí mandát a zda by opozice neměla proti němu postavit svého…