Když prezident zůstal jako opařený

Velké okamžiky prezidentství každého státu mají potenciál ovlivnit celé generace lidí. Je tedy užitečné takové momenty znát a umět popsat, vidět to vzepětí, či naopak selhání lidí, kteří stáli v čele republiky. Dokážeme i my určit, které to v naší víc než stoleté historii samostatného státu byly?

Nejvíc oslavované momenty, k nimž se váže uznání či obdiv a ze kterých těžíme při budování demokratického státu dodnes, se odehrály dvakrát mimo samotné prezidentství. Tomáš Garrigue Masaryk prosadil Washingtonskou deklaraci, v níž byl vyhlášen vznik Československé republiky, ještě před svým zvolením prezidentem, a Václava Havla to logicky potkalo v časech, kdy se stal vůdčí postavou protikomunistického disentu a pak i sametové revoluce.

Co dalšího? Ludvík Svoboda byl z pohledu historie spíš hodně smutnou postavou, ale jeho odvaha odmítnout vrátit se z Moskvy v srpnu 1968 bez Františka Kriegela (který jako jediný z tehdejší unesené československé delegace odmítl uznat okupaci jako „bratrskou pomoc“ a Rusové ho v SSSR chtěli zadržet) patrně stojí v našem výčtu za zmínku, byť po ní dál už nezůstala ani stopa a Svoboda potom vydatně napomáhal propadu republiky do dalších dvaceti let nesvobody. Z těch nejvýznamnějších pasáží prezidentství je samozřejmě nutné zmínit vstup do NATO, tažený Havlem, a vstup do Evropské unie, kterému rovněž zásadně pomohlo Havlovo úsilí o návrat na Západ a jemuž pak nepřekážel další prezident…