3. Jak si sestavit knihovnu

Některým lidem se knih zbavuje obtížně a bolestně, i když je velkodušně někam uloží, ať si je vezme libovolný zájemce nebo je darují do veřejné knihovničky. Někdy je to však nutné – a jejich majitel pak stojí před otázkou, podle jakého klíče svou nastřádanou zásobu zeštíhlit. Pokud nemá se svou knihovnou jasné záměry (chce v ní jen detektivky, pouze české autory, nebo jen knihy s modrým přebalem) nebo nemá velký počet knih, ke kterým má citovou vazbu, možností je nespočet.

Ovšem platí to i z druhé strany: když si někdo z nějakého důvodu potřebuje nebo chce knihovnu sestavit. Otázka zní, co do ní „patří“ a jaké knihy by v ní „neměly chybět“, protože „se sluší“ z hlediska vzdělávání je mít. V důsledku je to pak otázka na literární kánon. Není to nutně jen snobství a póza. Podle německého kritika Marcela Reicha-Ranického zvaného literární papež „bez kánonu znovu upadneme do barbarství“. Touha mít úctyhodnou knihovnu časem prověřených děl není směšná; je to malý příspěvek ke kultivaci lidstva.

Čtenářská přístupnost

Kánon je ale složitá věc. Bezpochyby existuje, nicméně v nějaké ideální a nehmotné formě. Není a nemůže být nikde závazně vypsaný. Někteří literární vědci a kritici, zvlášť ti veleuznávaní, se mu pokoušejí přiblížit a sestavují seznamy. Vždy se za to dočkají kritiky, což se stalo i citovanému Reich-Ranickému (1920–2013). Přesto jsou tyhle osobní pokusy užitečné, pokud je provádějí skutečné autority. Podle kritiků sice něco opomenou nebo jsou zaujaté, ale…