Ta přehrada se jednou protrhne
O rizicích života na dluh filozofuje ekonom Tomáš Sedláček už od poslední finanční krize. Lidé ho rádi poslouchají, z jeho knih jsou bestsellery, ale jejich leitmotiv se v praxi ztrácí. Dluhy lidí, firem i států rostou čím dál větším tempem. Kdo se tedy plete? Sedláček? Nebo všichni ti, kdo jeho alarm berou na lehkou váhu?
Máš ty sám nějaké dluhy?
Naštěstí ne.
Kdybychom rozpočítali státní dluh, připadá na tebe aktuálně 235 tisíc korun. Znepokojuje tě to?
Ani ne. Náš státní dluh není oproti jiným zemím zas tak extrémní. Roste teď rychle, to je pravda, ale ve světě se dějí horší věci.
Jaké?
Pokud jde o dluhy, tak mě spíš zneklidňuje fakt, jak samozřejmě a lehkovážně je bereme. Jsme společnost dlužníků, všichni si dlužíme navzájem. Děti se rodí rovnou zadlužené okolní společností. Aniž by se jich někdo ptal. Je to podobné, jako když podle křesťanství přicházíme na svět zatíženi prvotním dědičným hříchem.
Před dluhy už jsi hodně varoval při minulé finanční krizi. Teď jsme o dekádu dál a náš dluh je dvakrát větší. Okolní svět je na tom podobně, zvlášť teď po pandemii. Nezaráží tě, že život na dluh provozujeme v čím dál větším měřítku, a nezdá se, že bychom na to nějak zvlášť dopláceli?
Když mluvím o škodlivosti dluhu, mám na mysli hlavně zadlužování během dobrých časů. Dluh, který svět nabral kvůli covidu, je třeba vnímat trochu jinak. Pandemie je na deficitní hospodaření jako dělaná, kdy jindy by si státy měly půjčovat? Téměř rok tu velká část ekonomiky musela žít v řízeném útlumu nebo – když to řeknu ošklivě – v jakémsi komunistickém centrálním plánování. Což nemohlo dopadnout jinak než zalepením útlumu na dluh.
Celý…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu