Nebýt nemehlo, tak jdu ještě na truhláře

„Je to čistá radost. Otevřu úl, cítím, jak voní, vytáhnu rámek se včelami, pozoruju, jak mají všechno vymyšlené…“ popisuje městská včelařka Anna Vodrážková svůj pátý rok se včelami. Vystudovaná divadelní produkční a spoluautorka dvou úspěšných blogů se jednoho dne zamilovala do včel, aby zjistila, že včelařství se člověk učí celý život.

S nápadem psát blog 1000 věcí, co mě serou jste přišla před pěti lety. Ke spolupráci jste postupně zlákala scenáristu a spisovatele JiříhoVaňka a publicistu Petra Cífku. Co vás na začátku pohánělo dopředu?

Jirka Vaněk už dříve psal blogy a jeden mu vyšel i knižně, takže jsem věděla, že umí psát. Nějakou dobu jsem ten nápad nosila v hlavě a pak jsem se mu s ním svěřila na jedné party. Navíc se mi líbilo, jak to zní, 1000 věcí, co mě serou, přišlo mi to úderné. Moje prvotní vize byla, že budeme psát o skutečně hlubokých tématech, ne o povrchních problémech prvního světa. Pamatuju si, že jsem mu říkala, že budu psát o tom, jak moc mě štve nespravedlnost, což se samozřejmě nestalo. Byla to autorská výzva, protože do té doby jsem si vedla jen blog, kde bylo pár článků. Chtělo se mi psát, byla jsem jako každý mladý člověk naštvaná na svět, navíc tehdy ještě „hejtovací“ kultura, v tom smyslu, že by lidé pojmenovávali věci, které je štvou, nebyla tak silná jako dnes. Bylo to něco nového. Jednotlivé články jsme i pojmenovali jako hejty, a ten český přepis se potom vžil.