Plovoucí příměří

Stanislav Abrahám dennodenně naslouchá městu. Zvukový umělec a hudebník bydlí poblíž pražské Stromovky a mezi jeho oblíbené jarní zvyky patří chodit poslouchat skokany. Když dlouho do noci pracuje, jde se pak ještě pro relaxaci projít parkem za tmy a zvuku žabího skřehotání, kterým začíná doba páření. Letos to ale skoro nebylo možné. V době koronavirových opatření, zavřených klubů a restaurací byla Stromovka za páteční noci plná mladých lidí, kteří neměli kam jít. Z přenosných reproduktorů poslouchali rap a žáby střídavě přehlušovaly syntetické beaty. „Seděl jsem tam a snažil jsem se tím nenechat rozladit. Přemýšlel jsem, nakolik to vadí mně a nakolik žábám,“ popisuje Abrahám situaci, která ho zaskočila, přestože je zvyklý chodit po městě s mikrofonem a vnímat jeho proměňující se zvukovou krajinu.

Výjimečný stav přinesl nový pohled na město. Nabídl fotografie vylidněných historických center bez turistů. Města přitom nejenže jinak vypadala, ale také jinak zněla. Ulice ztichly, v parcích naopak bylo hlasito. Mnoha obyvatelům – podobně jako Stanislavu Abrahámovi – přestalo být jejich město povědomé, zažívali nervozitu. Některým dokonce jako by se stýskalo po městském hluku, který jindy působí stres a všichni se ho snaží přebít hudbou nebo podcasty ve sluchátkách. New York Public Library dokonce zveřejnila speciální album nazvané Missing Sounds of New York složené z povědomých zvuků městského života, které náhle nebylo slyšet: taneční číslo v metru, cinkání skleniček v…