Moje obavy před vstupem se potvrdily a znásobily

V roce 2003 jsem byl jedním z těch necelých 43 procent ze všech oprávněných voličů, kteří přišli hlasovat a podpořili vstup České republiky do Evropské unie. V té době jsem spojoval hlasování o vstupu do EU spíše se vstupem do schengenského prostoru než samotné Unie. To nastalo až o tři roky později, ale v diskusích o naší budoucnosti v EU se tyto dvě očekávané události fakticky slévaly. Pro začínajícího podnikatele a aktivního investora na kapitálovém trhu pro mě byl vstup do Unie velmi chytlavý také kvůli příslibu volného pohybu pracovní síly, služeb, zboží a kapitálu.

Jako Jihočech jsem byl ale záhy zklamán, protože na otevření pracovního trhu ze strany Německa a Rakouska jsme museli čekat dalších sedm let. Fakticky se tak potvrdily mé počáteční obavy, které jsem už před vstupem do EU vnímal a vnímám ještě intenzivněji dnes. Totiž že prosadit se v Unii, zejména vedle ekonomicky a vlivově nejsilnějšího Německa, bylo, je a bude pro Česko velmi těžké.

Hardware i software, všechno

Energetika jako páteřní odvětví každé ekonomiky a „předjezdec“ všech klíčových ekonomických a návazně i společenských dějů je toho důkazem. Zatímco my jsme otevřeli a liberalizovali vlastní trh, Němci ho potichu fakticky opanovali a s přirozenou dominancí řídí jeho směřování.

To spočívá v prosazování německé národní energetické koncepce, tzv. Energiewende, která řeší hlavně odstavení jaderných elektráren a prozatím zcela minimálně boj proti klimatickým změnám, kam ale opačně…