Fanny předtím a potom

Měkký hrudník neustále pulzuje, končetiny létají vzduchem a tělo končí v rychle rolovaných, takřka neslyšných pádech. Je to zjevení. Proud fluidní energie, za nímž se chcete rozběhnout a dělat to co ona.“ Většina kritik vypadá zhruba takhle, ty střízlivější pak mluví o „mimořádně disponované tanečnici“ či „zřejmě nejvýraznější tváři“ současného tance. Jisté je, že česká větev této světové disciplíny nalezla svoji velkou hvězdu. Je jí sto padesát šest centimetrů vysoká Francouzka Fanny Barrouquére, narozená pod Pyrenejemi v době, kdy státy na východ od železné opony byly pro její krajany zónou, kde žijí lvi. Uplynulo jednatřicet let, opona padla, ona procestovala kontinent a v neznámé středoevropské zemi se nejen usadila, ale stačila zde dobýt uměleckou Mekku. Má za sebou nominaci na Cenu Thálie a tančí mimo jiné v Národním divadle. A za to všechno může jedno setkání daleko na severu Švédska, jeden pes – a Evropa.

Trvalé bydliště kdekoli

Faktem je, že když se Fanny Barrouquére začne uprostřed hovoru hlasitě smát a zhoupne se na židli, člověk musí dát kritikám za pravdu. Její energii nelze přehlédnout: gestikuluje, vypráví i tančí, jako by vše bylo přirozeným prodloužením jí samotné a nic nevyžadovalo žádnou námahu, nasazení ani vůli. Všechno tohle přitom musela mít. Ještě před koncem konzervatoře v Marseille dostala nabídku angažmá v tamním městském baletním souboru a mohla si začít budovat kariéru doma, tak jako většina jejích vrstevnic. Neposednost jí ale velela…