Speciál: Listopad náčelníka Danišoviče

Drobnému a přívětivému čtyřiašedesátníkovi slouží paměť skutečně skvěle. Když v kanceláři své bezpečnostní agentury Zenit vzpomíná na dětství, založení rodiny, přihlášku do komunistické strany nebo nástup do služeb Veřejné bezpečnosti, sype z rukávu jedno datum za druhým. A pokud náhodou neví, stačí otevřít sektorovou skříň v rohu kanceláře. Vyskládané diáře za několik desítek let prozrazují, stejně jako pečlivě upravený účes, že tenhle muž má ve věcech dokonalý pořádek. „Podřízení se vždy nejvíc báli právě mé paměti,“ dodává s úsměvem a otevírá koženkový diář s číslem 1989 vyraženým na přední straně.

Datum, které hledá, má pro Čechy zásadní význam. Policejní kordony drtící demonstranty s květinami a svíčkami ze dvou stran, drsné komando červených baretů bijící každého, kdo jim přišel pod ruku, panika a křik. Je to dost zážitků, ale v záznamech Michala Danišoviče je nenajdeme. Události z pražské Národní třídy 17. listopadu 1989 tu připomíná jen nevinná poznámka: „15.00, bezpečnostní opatření Vyšehrad.“ Přitom to byl životní zlom: podplukovník Danišovič poprvé v kariéře dostal příležitost velet opravdu velké akci. Zásah proti demonstraci studentů se mu ale vymkl z rukou a přinesl konec komunismu v Československu.

Práce navíc

Narodil se v chudé rodině v malé slovenské vsi, rodiče mu brzy zemřeli a truhlářský učeň a vášnivý chovatel poštovních holubů se o sebe musel od puberty starat sám. Těžká léta ho nakonec přivedla ke vstupu do komunistické strany a po vojně, strávené v Praze, se dal do služeb Veřejné bezpečnosti. Právě vrcholilo pražské jaro, ale pochůzkáře z Letné reformní otřesy míjely. „Cítil jsem změnu, lidi si z nás začali dělat legraci, což nebylo nic příjemného,“ vzpomíná Danišovič na euforický rok 1968. Po okupaci země jeho kariéru zásadně urychlila loajalita k novému prosovětskému vedení. Prvního září 1968 nastupoval do důstojnické školy, následovalo studium práv a rychlý postup. Po letech strávených na pražských obvodech a u kriminálky byl nakonec Michal Danišovič na jaře 1989 jmenován náčelníkem pražské Veřejné bezpečnosti.

Pro novopečeného šéfa to nebyly lehké časy. Už od srpna předchozího roku oživovaly život v hlavním městě protirežimní demonstrace, které se zmatená komunistická policie pokoušela potlačovat. Danišovič sice kolegy z StB neměl moc v lásce, protože to byli „podrazáci“, rozhánění demonstrantů si ale vyzkoušet stihl. Poprvé v roce 1988, když v roli zástupce pražského náčelníka převzal spoluvelení při zásahu na Staroměstském náměstí během výročí 21. srpna (šéfovi selhávaly nervy). „Žádný příslušník s nimi nemohl sympatizovat,“ vzpomíná dnes na lidi, kteří vycházeli do ulic s umírněnými požadavky větší svobody a demokratických změn. „Přinášeli práci navíc, po večerech, o víkendech, o dovolených,“ vzpomíná Danišovič na dobu před převratem.

Začátkem podzimu 1989 si zajel odpočinout do lázní a na dovolenou. Jen co se po návratu rozkoukal, pozval ho na schůzi nadřízený důstojník ze středočeské správy. Psal se 16. listopad a podplukovník Danišovič se dozvěděl, že nazítří bude poprvé osobně velet „mimořádným bezpečnostním opatřením“ v Praze.

Zabránit a nezasahovat

Nápad uspořádat manifestaci v den 50. výročí nacistického zásahu na českých kolejích vznikl mezi odvážnějšími vysokoškoláky, kteří už v průběhu roku 1989 přicházeli s požadavky omezených reforem a zkoušeli vydávat necenzurované časopisy. Měla to být výjimečná demonstrace. Po sérii nepovolených protestů, které organizovali disidenti a které režim potlačoval silou, usilovali studenti o to získat pro svůj průvod oficiální povolení. Sami neměli šanci, spojili se proto s předáky pražského Socialistického svazu mládeže (SSM), kteří slíbili, že se pokusí kulaté razítko vyjednat. „Dlouze jsme se dohadovali o tom, jestli má cenu vůbec se bavit se svazáky, nakonec zvítězil názor, že ano, aby akce měla větší dosah,“ vzpomínal později v knize Sto studentských revolucí jeden z organizátorů Vlastimil Ježek.

Obávaný šéf pražské KSČ Miroslav Štěpán nejprve nechtěl o povolené demonstraci ani slyšet. Souhlasil až ve chvíli, kdy mu svazáci zaručili, že se pietní pochod nevydá do centra města, ale pouze na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Studenti stáli o pokojný průběh bez policejních obušků a sešli se pro jistotu i s představiteli disentu a domluvilo se, že opozice zůstane tentokrát stranou, aby režimu nedala záminku k zásahu. Ačkoli byla demonstrace úředně schválená, komunistická policie ji nemohla nechat proběhnout bez kontroly. Příprava na manévry však probíhala chaoticky a odrážela fakt, že mocenské struktury váhaly, jak se vlastně k povolené demonstraci postavit.

Důstojník, který podobným zákrokům obvykle velel, odjel na služební cestu, úkol padl na muže, který neměl s tak velkou akcí zkušenosti. A především shora přicházely značně rozporuplné instrukce. Šéf pražské KSČ jednal s šéfem komunistů Milošem Jakešem a shodli se, že z „politických důvodů“ nesmí dojít 17. listopadu k obvyklému násilnému zákroku vůči demonstrujícím. Na poradě u ministra vnitra však byla zároveň domluvena druhá polovina rozkazu – za každou cenu zabránit tomu, aby dav pronikl do centra Prahy.

Michal Danišovič ten z dnešního pohledu podivný úkol přijal bez výhrad. „Nezasahovat a zároveň nepustit do centra, to nedávalo smysl,“ připouští dnes. „Ale takový byl rozkaz.“ Policejní praktik se prostě pochybnostmi netrápil a večer před osudným datem odcházel na „soudružské posezení v restauraci Zlatý rožeň“, jak připomíná jeho neomylný diář.