Jako struna mezi dvěma póly

Na představení Dejvického divadla člověk téměř nemá šanci se dostat, lístky jsou okamžitě vyprodány. Čím to je, že se tohle divadlo, které vzniklo před pětadvaceti lety, ještě neokoukalo? A naopak se – stejně jako jeho herci – stalo kultovním? „Myslím, že je to tím, že tohle divadlo není pouze spolek silných individualit, ale tým, synergie,“ říká jeho umělecký šéf a herec Martin Myšička.

V zatím poslední hře Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga přednáší v první půlce šest herců monology o svém životě. Ten váš je plný pochybností o práci a o sobě samém. Je to reálný obraz vašich úvah, nebo jste si to přemítání přibarvil?

Monolog opravdu vychází ze mě. A tak to mají i mí kolegové. Zároveň ale každý z nás vnáší do inscenace nějaké téma, které se pak zúročuje v druhé polovině hry. V mém případě je to například téma, že divadlo nemusí být jen exhibicionismus herců, ale setkávání lidí a sdílení nějakých témat a energie, jakou to v nich vyvolává. Anebo právě téma pochybností. Když trpím přílišnou sebekritikou, ze které pramení tréma a strach, můžu je překonávat různými technikami. Například abych našel odvahu se otevřít před ostatními, musím se nejprve umět otevřít sám před sebou. Třeba jen zakřičet anebo se nahlas zasmát, dát průchod i jiným emocím, to mi kdysi dělalo velké potíže. A proto jsem v bezpečném prostředí, kdy by mě nikdo neviděl, zkoušel překonat to trapno nedokonalosti, přestat se kontrolovat a pustit to,…