Týden vzdoru

Byla tma. Na břehu Vranovské přehrady jsem seděl úplně sám, opravdu nikde nikdo Za hladinou přehrady v lesích se míhala světla a přes hladinu vítr občas zanesl podivný hukot. To, co se v lesích, kousek od neprostupné hranice s Rakouskem pohybovalo, byly zřejmě tanky nebo obrněné a nákladní vozy ruské armády. Nevím, jestli to bylo 21. srpna 1968, nebo o den či dva později. Bylo mi třináct a snažil jsem se srovnat si v hlavě, co znamená slovo okupace, které pořád dokola opakovali ten den mí rodiče a pár dalších dospělých, trávících svou dovolenou jako my u přehradní nádrže. Měl jsem v ruce baterku, ale bál jsem si ji rozsvítit, měl jsem strach, že mě z lesního skrytu zastřelí nějaký okupant. Ale ze všeho nejmíň jsem chápal, jak to, že těmi hrozivými okupanty jsou Rusové, vojáci ze země, o níž mě až dosud přesvědčovali ve škole i jinde, že je nám ze všech nejbližší.

Rozhlas a první výstřely

Dvacet jedna padesát, 20. srpna 1968. Řídící věž ruzyňského letiště dostává zprávu o mimořádném přistání ruského dopravního letounu Antonov. Nikdo neví, o co jde, letadlo zajede na letištní stání Aeroflotu. Z letadla nikdo nevystoupí, ale část letištní plochy určená Aeroflotu je tak trochu považována za sovětské území a nikdo z letištního personálu se nediví a nezasahuje. O hodinu později požádá posádka letadla, aby mohla zapnout a vyzkoušet motory. Dostane povolení, motory antonovu se rozjedou a – aniž by to na věži někdo tušil – začnou tak napájet elektronické naváděcí systémy…