Saša nikomu nevadil

Vesnická škola v západoslovenském Uhrovci si na nezájem dějin stěžovat nemůže. Narodil se tu přední slovenský obrozenec Ľudovít Štúr a o sto šest let později, v roce 1921, přišel v téže budově na svět Alexander Dubček. Jeho rodiče se na Slovensko vrátili jen krátce před Alexanderovým narozením. Oba před první světovou válkou odešli za prací do Chicaga, kde se seznámili, vzali a založili rodinu. Starší bratr Július se narodil ještě za mořem a Alexanderovi tak trochu paradoxně těsně uniklo americké občanství, které zbytek rodiny měl.

Rodina přesvědčených komunistů však na Slovensku dlouho nevydržela. V roce 1925 se v rámci akce Interhelpo spolu s několika stovkami idealistů odstěhovali do Sovětského svazu, kterému chtěli pomoci na nohy po občanské válce. Nedůvěřiví Sověti sice o vzdělané cizince stáli, ovšem poslali je do dnešního Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu. Tam strávil mladý Dubček dětství; rodina v Kyrgyzstánu žila do jeho dvanácti let.

Následujících pět let pak prožili v Nižním Novgorodu, kde Alexander také vychodil střední školu. Dubčekovi na vlastní oči viděli dobu nejhorších stalinských čistek koncem třicátých let a Dubček ve svých pamětech vzpomíná na tíživost tehdejší atmosféry. Jeho otec byl idealista, ale nebyl slepý. Když si po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov museli Dubčekovi jako všichni cizinci vybrat, zda přijmou sovětské občanství, nebo odcestují, zvolili druhou možnost.

Alexander Dubček vstoupil do slovenské komunistické strany hned v roce 1939. Krátce poté se už zapojil do odboje a později se zúčastnil Slovenského národního povstání. Válečné zkušenosti nikdy nezveličoval ani nezdůrazňoval, ale při povstání bojoval v partyzánské jednotce a byl dvakrát raněn. Zmíněný bratr Július v bojích zahynul. Dubčekova otce coby jednu z hlav odboje nacisté poslali do koncentračního tábora, odkud se však vrátil.

V roce 1949 začíná Dubčekova aparátnická kariéra. Mladý funkcionář – schopný, aktivní a stále neochvějně věřící v komunismus i Sovětský svaz – v hierarchii rychle stoupal a v roce 1953 se z něj stal krajský tajemník –, ale v tehdejších politických procesech podle všeho žádnou úlohu nesehrál, na to byl ve stranické hierarchii stále nízko. Nadějného kádra s bezchybnou ruštinou strana naopak vyslala na tříletá studia do Moskvy, odkud se vrátil v roce 1958, předurčen k další stranické kariéře, jež záhy začala.

Chybělo málo a zvolili Lenárta

Prezident Antonín Novotný, tehdy nejmocnější muž, si navrátilce z moskevských studií vybral coby tajemníka ústředního výboru pro průmysl. Z Novotného favorita se však brzy stal jeho kritik: žádal víc státních investic na Slovensku, o čemž Novotný nechtěl ani slyšet. Když k tomu přidáme Dubčekův požadavek na rehabilitaci obětí procesů z padesátých let (Dubček byl později členem tzv. Kolderovy komise a dohlížel mimo jiné na rehabilitaci Gustáva Husáka), v nichž byl Novotný namočen, poslal ho první tajemník zpátky na Slovensko. Dubček se ovšem do Prahy dokázal rychle vrátit. Přes Novotného výslovný odpor si slovenští komunisté Dubčeka zvolili za šéfa strany na Slovensku, a tím pádem získal místo v nejužším vedení partaje. To bylo v roce 1963.