Pithart: Žil jsem s pocitem, že svět může být lepší

U příležitosti výročí 21. srpna částečně odemykáme rozhovor s Petrem Pithartem, který byl součástí speciálu o roce 1968. Zároveň upozorňujeme na rekapitulaci prvních hodin okupace nazvanou Osudná noca text o první srpnovém výročí s titulkem Mráz přišel zevnitř. Celé interview je spolu s kompletním archivem časopisu přístupné předplatitelům. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň přispět k tomu, aby dál mohly vznikat, budeme rádi, když se připojíte k pravidelným čtenářům Respektu - teď navíc za výhodnou cenu.

Proč jste se vlastně ve druhé polovině sedmdesátých let pustil do psaní své knihy Osmašedesátý?

Měl jsem pocit, že se nikdo k té době nevrací jinak než nostalgicky nebo s pocitem nekritického obdivu. Vadilo mi, že začínají vznikat takové mýty, proti kterým by bylo dobře hned na samém počátku vystoupit. Mlynářova slavná knížka Mráz přichází z Kremlu vznikla až později.

Z jakého důvodu se nechtěli Češi k roku 1968 kriticky vracet?

Společnost dostala strašnou pecku tím hanebným způsobem porážky, kterou zvolili tehdejší lídři, které lidé zbožňovali. Oni potom ustupovali krůček po krůčku, jako by šli pozpátku po schodech a ani v jednu chvíli se nezmohli na to, aby práskli dveřmi a řekli: „Tak tohleto už, prosím, bez nás…“  Jediný to udělal Zdeněk Mlynář. Bylo by to jenom gesto, ale my jsme postrádali jakákoli gesta. Porážka byla samozřejmě neodvratná, ale způsob té porážky byl v rukou té zbožňované čtyřky. A co oni nakonec udělali? Nakonec všichni podepsali mimořádné opatření předsednictva Federálního shromáždění a to bylo v podstatě stanné právo namířené proti lidem, kteří den předtím na Václaváku volali z bezradnosti: „Dubček, Dubček, Dubček…“ A on druhý den podepíše zákon proti nim. Není divu, že z toho byla společnost v šoku.

K tomu se jistě dostaneme. Napřed osobní otázku: co jste dělal v čase pražského jara?

Asistenta na katedře teorie státu a práva na Právnické fakultě UK. Od roku 1966 jsem byl také na půl úvazku redaktorem v Literárních novinách, které vydával Svaz československých spisovatelů. Po jejich sjezdu v létě 1967 jim byly ty noviny odebrány, museli jsme vyklidit redakci, přišli tam úředníci ministerstva kultury a převzali to. Titul nechali, zvolili jinou grafiku, aby bylo zřejmé, že jsou vedené někým jiným. Tehdy to vůbec nevypadalo na nějaké pražské jaro. Lidé tomu vtipně říkali Erární noviny místo Literární. To my umíme, takové věci…

Pak došlo k jejich návratu pod spisovatele a tedy jednomu z příznaků pražského jara.

Ano, někdy 1. března 1968 si svaz spisovatelů znovu ty noviny bere a už jim v tom nikdo nebrání. Takže my jsme od 1. března začali vycházet znovu, ale abychom se odlišili od těch několikaměsíčních „Erárních novin“, tak se to přezvalo na Literární listy.

Byl tohle moment, kdy jste si všiml, že se Československo mění?

Děly se věci, ale vůbec žádná logika, neodvratný směr k otevření politického systému tady nebyly. Na podzim nechutně zbili studenty, kteří demonstrovali u Strahovských kolejí, protože jim tam pořád vypínali elektřinu a oni se nemohli učit. To byla represe. Sebrali spisovatelům noviny a vůbec to nenasvědčovalo tomu, že je něco ve vzduchu.  Je představa, že tady byly nějaké proudy v těch vrcholných sférách komunistické strany, nějací reformisti a nějací brzdiči, konzervativci. Ale na slavném lednovém plénu šlo především o to, že se střetli slovenští komunisté s českými. Vyhrotil se spor mezi Dubčekem a Novotným, protože Novotný byl další z českých prezidentů, kteří se dívali na Slováky s despektem, nevěřil, že jsou národ.

V jednu chvíli Novotný zaútočil na Dubčeka jako na nacionalistu. To slovo ještě tenkrát znělo hrozivě, protože to nebylo tak dávno, co Husák dostal za nacionalismus doživotí. A Dubček jako předseda Komunistické strany Slovenska prostě musel jít s Novotným do osobního boje. Situace stála jeden, nebo druhý. Chci tím říct, že tehdy ještě nešlo o reformy, o demokracii, šlo o spor Slováků, kteří se právem cítili upozaďováni, s pražským centralismem, který představoval Novotný. Oni se tam hádali, uráželi, práskali jeden na druhého, zrádcovali, muselo to být hrozné.