Otevření hranic

V roce 1963 vedení KSČ rozhodlo, že umožní individuální cestování do zahraničí. Se státy východní Evropy byl uzavřen bezvízový styk, a tak do Maďarska či Bulharska šlo cestovat zcela volně. Čedok začal prodávat víc zájezdů na Západ, navíc bylo možné vycestovat na pozvání od příbuzných. Vyjet mohli ale pouze ti, kdo – jak stanovila příslušná směrnice – „řádně plní své pracovní úkoly, aktivně se zapojují do veřejného a politického života a s jejich výjezdem do ciziny souhlasí závodní nebo místní orgány“. Přitom komukoli bylo možné povolení odepřít, pokud jeho cesta nebyla „v souladu se státními zájmy“. Co je státní zájem, si mohly úřady vykládat podle svého.

Od roku 1965 se cesty na Západ opět zjednodušily. Úřady začaly povolovat výjezd i na pozvání nepříbuzných osob. Další uvolnění nastalo na jaře 1968 po příchodu ministra vnitra Josefa Pavla. Policie vydávala vícerázové výjezdní doložky v podobě razítka do občanského průkazu. Na ty bylo možné cestovat opakovaně. Původně měly sloužit jen pro služební cesty, úřady je ale pod vlivem celkové liberalizace vydávaly i lidem pro soukromé cesty. K vydání doložky přitom stačil dopis od někoho ze Západu, že žadatele zve. „Státní úřady patrně věděly, že řada pozvání je fiktivní, nijak je ale neověřovaly,“ říká historik Jan Rychlík.

Už od jara 1968 vláda připravovala zákon o úplném zrušení výjezdních doložek a otevření hranic. Zájemce o cestování měl být prověřen pouze při vydávání…