Legionářský mýtus

Jako kdyby se mezi nimi rozpoutala absurdní občanská válka. V letech 1914–1918 se ocitli stovky kilometrů od své vlasti a stáli jeden proti druhému, občas sousedi z jedné vesnice, nebo dokonce bratři ze stejné chalupy, a měli po sobě střílet. Není známo příliš případů, kdy se Češi sloužící v rakousko-uherských uniformách dostali do přímého střetu se svými zběhlými kolegy, kteří coby čeští legionáři najednou bojovali ve francouzských, ruských či italských uniformách proti monarchii. Ale těch pár – v čele s legendárním Zborovem – vstoupilo do dějin po bok jiných bratrovražedných střetů, mezi něž patřila například nešťastná bitva u Lipan.

Když první světová válka (tehdy ještě známá jako Velká válka) skončila a znepřátelené strany se postupně vrátily domů, bylo do značné míry právě na vysloužilých vojácích, jak bude vypadat budované Československo. Na nedávné bitevní spory bylo třeba rychle zapomenout a všichni museli jít svorně za stejným cílem. Během následujících dvaceti let svobodného státu se tak konstruoval obraz vojáka, který státu vybojoval samostatnost. Ačkoli byl českých legionářů oproti českým rakousko-uherským vojákům nepatrný zlomek, byli to právě dobrovolníci v „cizích“ službách, kteří za první republiky ovládli veřejný prostor coby hrdinové první světové války. Jak se podařilo vybudovat fenomén, který do našich dějin…