Demokracie musí rány vracet

„Udělali pokus a prohráli,“ ukončil čtyřiaosmdesátiletý prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk, ironickým úsměvem výklad o možnosti, že by Německo zase vedlo válku, aby uskutečnilo své všeněmecké cíle. „Prohráli,“ opakoval. „To by mělo stačit.“

Tak začíná kapitola věnovaná Československu v knize Bude válka v Evropě? od amerického novináře H. R. Knickerbockera, která vyšla v roce 1934, tedy nedlouho poté, co se Adolf Hitler ujal v Německu moci. Když byla v roce 1938 přeložena do češtiny, situace měla už zcela odlišné kontury a českému čtenáři musela připadat Masarykova slova lehce naivní.

„Německo se svými pětašedesáti miliony lidí je vedle Ruska největším národem Evropy. Reorganizovat jej pronikavým způsobem, jak je Hitlerovým záměrem, znamená gigantický úkol, který nemůže být proveden přes noc. Nejde to ani za jeden rok. A až to bude provedeno, může všechno vypadat zcela jinak než dnes. Vyčkáme zcela prostě, a uvidíme, jak pracuje jejich rozum. Němci jsou v podstatě vesměs profesoři. To znamená, že budou myslit. Nemohli by žít, aniž by myslili, a to myšlení povede také k výsledkům.“ A následně dodal: „Američané vědí tak málo o Evropě, že lehce ztrácejí z dohledu historická pozadí. Moji američtí přátelé, kteří mne zde vyhledávají a mluví o Hitlerovi, jsou, jak se zdá, velmi znepokojeni. Ale já se dívám na tento vývoj příliš mnoho desetiletí, než abych byl zneklidněn.“

Reportérovi zdůrazňoval, že je třeba hitlerismus důkladně studovat a bránit se veškerým provokacím, třeba fungování jeho blízkých stran na našem území. „Nuže rozpustili jsme tuto stranu. Demokracie neznamená, že necháme bez trestu běžet každého rváče, který odkudkoli přijde a chce nám zasadit ránu. Demokracie musí rány vracet.“

Zároveň ale podle něj válka nehrozí, protože na ni v Evropě nejsou peníze. „Argument prezidentův zněl spíše nadějně než přesvědčivě,“ napsal novinář. A ještě připodotkl: „Vlastní naději klade Československo ve své smlouvy.“

Je možné, že se Masaryk tak mýlil? Muž, který od osmdesátých let 19. století do třicátých let století 20. vykazoval nebývalý cit pro vývoj v Evropě? Vývoj, který sám navíc výrazně ovlivňoval. Mohli bychom si říct, že starý pán už prostě nové době nerozuměl. Jenže v uvedené knize vystupuje i Edvard Beneš, který sice hovořil trochu skeptičtěji, ale i on prohlásil, že „tento druh vysokého nacionálního napětí podle vší pravděpodobnosti nepotrvá tak dlouho“.

Nešlo tedy jen o generační omyl, před Evropou se zkrátka vynořilo zlo takových rozměrů, že na něj lidská představivost nestačila. V jedné věci ale Masaryk měl pravdu, chtěl evropským politikům vysvětlovat, že osud Československa bude osudem Evropy. To se ale nepodařilo, události pak už byly příliš rychlé.

Jestli si tedy lze vzít nějaké poučení z tehdejších událostí, pak jen to, že dokonalá obrana před budoucností neexistuje. Nejlepší pojistkou pak je aktivní vytváření úzkých vztahů se spojenci a nepodceňování nacionalistického třeštění. A pokud si myslíme, že Evropu můžeme s klidem nakopnout, je třeba si uvědomit, že naše podrážka dopadne na nás samé.

V tomto speciálu, který vznikal pod vedením Silvie Lauder, se věnujeme historickým událostem roku 1918 a 1938.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor