Mírný pokrok v mezích zákona

Stejně jako jinde v československé společnosti, také ve vědě panovala na konci osmdesátých let chmurná situace. Mnoho špičkových lidí ze země odešlo, další byli počátkem normalizace z politických důvodů vyhozeni nebo odsunuti na méně významná místa. Scházely přístroje, kontakt se Západem byl omezen na minimum.

Ihned po revoluci vtrhl do izolovaného ghetta československé vědy vichr nové doby. V centru pozornosti se ocitl především centrálně řízený moloch Československé akademie věd (ČSAV) a vynořila se otázka, co s ním. Spory o osud akademie nabývaly dramatických podob a jejich výsledek rozhodl o způsobu, jakým je česká věda organizována dodnes. S odstupem více než čtvrtstoletí lze dnes již s klidem přemýšlet o tom, co bylo nevyhnutelné a zda se při proměně zdejší přiškrcené vědy v otevřený a dynamický organismus nemělo postupovat úplně jinak.

Haló, nemáte cihly?

Před revolucí nevládla na akademii zrovna oslnivá pracovní morálka. Chemik Josef Michl, jeden z nejúspěšnějších českých vědců, který se po srpnové invazi v roce 1968 nevrátil ze  zahraničního pobytu, poté si ale vzal Američanku a svůj pobyt ve Spojených státech legalizoval, zavítal v rámci krátkého výměnného pobytu v roce 1987 do Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Umístili ho do jediné kanceláře, která na daném poschodí měla telefon, a tak neustále někdo přicházel telefonovat. „Skoro žádné z těch hovorů se netýkaly vědy,“ vzpomíná známý chemik. „Jedna paní si stavěla chatu a celý den…