Jak to, že neposlouchají?

To památné místo je prý hned za zdí. Dveře tu nejsou, a tak Jan Gruntorád svoje zvědavé hosty nejdřív trochu napíná. Než zavelí k odchodu, ještě naposledy se ujistí, že nám exkurze stojí za to – vždyť přece všem musí být dopředu jasné, že po čtvrt století toho na druhé straně za stěnou moc zajímavého neuvidíme.

Po chvíli přešlapování ale přece jen vyrazíme oklikou přes chodbu tam, kde to všechno začalo.

Třetí patro rektorátu ČVUT v pražských Dejvicích je místo, kde inženýři na začátku devadesátých let vytáhli ze zdi první internetový kabel v této zemi. Dnes je tu univerzitní počítačový sál, tak jako před pětadvaceti lety. Vybavení i vnitřní dispozice se s vývojem hardwaru různě měnily, ale podlaha z šedého ochozeného linolea poskládaného do pravidelných čtverců je stejná jako kdysi. Janu Gruntorádovi bylo tehdy čerstvě čtyřicet let, když na podzim 1991 linku zaváděl. Na sále strávil mnoho let předtím i potom, takže podlahu si dobře pamatuje. Stejně jako místo u dveří asi dva metry nad zemí, kde je dnes jen holá bílá stěna, ale dřív právě tudy první internetová linka ústila ven. Vedla skrz velký plochý panel, který Gruntorád jako šéf oddělení při rekonstrukci osobně ubránil před zedníky a schoval. Dodnes ho má uložený v kanceláři na skříni v zelené igelitové tašce.

Dobové rekvizity a vyprávění pamětníků zde doslova v hmotné verzi připomínají to, o čem dnes všichni mluví: jak velký skok lidstvo na tomto poli udělalo během jediné generace. Dokázal si tehdy na startu…