V pátek 4. října 1991, chvilku před pátou odpolední, se sálem Federálního shromáždění nesl „bouřlivý potlesk“. Takhle popisují oficiální záznamy jednání, na jehož konci spatřil světlo světa československý lustrační zákon. Aplaus možná byl bouřlivý, ale tleskala jen lehce nadpoloviční většina tehdejšího parlamentu. Ostatní buď hlasovali proti, anebo hlasování ignorovali. Nový zákon se pokoušel účtovat s nedávnou minulostí a říkal, že komunističtí funkcionáři „od okresu výš“, agenti či vědomí spolupracovníci tajné policie StB a členové Lidových milicí bez rozdílu nesmějí zastávat vedoucí funkce v úřadech, armádě, státních médiích a státních podnicích. Nešlo o politické funkce, nýbrž o pozice ve státní správě. Historické zasedání – na tom se tehdejší poslanci shodovali všichni – trvalo celé tři dny a v jeho průběhu se ukázalo, proč zákon budil takové emoce. Podle jedněch parlament konečně dokončil to, co začala sametová revoluce (byť s dvouletým a politováníhodným zpožděním), a československá demokracie se mohla bezpečně vracet do Evropy a svobodného světa. Podle druhých šlo o právnický paskvil, který nás naopak z civilizovaného světa nadobro vyloučí, protože ukázal, že Čechoslováci nepochopili princip svobody a lidských práv.
Lustrační zákon platí dodnes, Česko i Slovensko v civilizovaném světě bezpečně jsou, obavy se tedy nepotvrdily. Jak ale tehdejší jednání o přelomovém zákoně probíhalo?
Tohle nám neprojde
V táboře těch, kteří nějakou formu lustrací považovali…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu